ANO roky kritizovalo, že Fialova vláda okradla seniory. Teď je hnutí ve vládě, proč peníze nevrátí?

Alena Schillerová ještě 24. května 2026 v televizní debatě na CNN Prima NEWS razila větu, která se stala mantrou opozičních let: „Okradl důchodce o tisícovku. My jim je vrátíme.“ O dvanáct dní později, 5. června, tatáž Schillerová před kamerami TN.cz prohlásila, že vrácení peněz „se nestane“, protože šlo o „nevratný krok“ a jedinou šancí byl Ústavní soud. Mezi těmito dvěma větami se neodehrálo zemětřesení, nezkolaboval rozpočet, nezměnila se ústava. Změnila se jen židle, na které Schillerová sedí, z opoziční lavice do vládní kanceláře.

Tisícovka, která se stala politickou měnou

Opoziční moralismus ANO kolem důchodů byl po tři roky jedním z nejúčinnějších nástrojů mobilizace voličů. A měl reálný základ. V červnu 2023 Fialova vláda prostřednictvím novely 71/2023 Sb. změnila parametry mimořádné valorizace: místo automatického výpočtu, který by průměrnému starobnímu důchodci přidal odhadem 1 700 až 1 770 korun, zavedla kombinaci pevné částky 400 korun a navýšení procentní výměry o 2,3 procenta. Výsledek? Průměrný důchodce dostal přidáno zhruba 760 korun. Rozdíl, řádově tisícovka měsíčně, se propsal do základny a snižuje každou další valorizaci dodnes. Dotklo se to řádově 2,8 milionu příjemců všech typů důchodů: starobních, invalidních, vdovských i sirotčích.

Schillerová z toho udělala emocionální zbraň. „Chlubíte se, že jste okradl seniory,“ útočila na ministra Jurečku. SPD mluvila o „tisícovce ukradeného každému důchodci“. Čísla seděla, emoce fungovaly, voliči naslouchali. Jenže emoce nemají splatnost. Sliby ano.

Ústavní soud jako alibi, ne jako překážka

Klíčem k pochopení dnešního obratu je lednový nález Ústavního soudu z roku 2024. Plénum návrh zamítlo a vyslovilo několik principů, které ANO dnes účelově zužuje na jediný: „soud nám nedal za pravdu, tak nemůžeme nic dělat.“

Co soud skutečně řekl:

• Legislativní nouze byla ústavně přijatelná i pro zásah do důchodového systému.
• Nárok na konkrétní mimořádnou valorizaci nevznikl pouhým překročením inflační hranice.
• Neexistuje základní právo na automatické kopírování inflace výší důchodu.

Právní důsledek je jasný: stát nemá soudem uloženou povinnost cokoli doplácet. Ale (a tady je jádro celého sporu) nic v nálezu nebrání vládě přijmout nový kompenzační zákon. Jednorázovou platbu. Mimořádný příspěvek. Cokoli, na co by se našla politická vůle a rozpočtové krytí. Ústavní soud nezavřel dveře. Zavřela je vláda ANO. Dobrovolně, tiše a s odkazem na soud, který k tomu nedal pokyn.

Argument o „nevratném kroku navázaném na tehdejší inflaci“ je věcně správný jen v tom nejužším technickém smyslu: původní červnový valorizační proces roku 2023 je uzavřený. Ale tvrzení, že vláda nemůže seniorům nic doplatit, je čistě politické rozhodnutí zabalené do právnické řeči.

Od „vrátíme“ k „připravujeme do budoucna“

Místo kompenzace roku 2023 nabízí současná vláda balíček budoucích změn. Podle oficiálních materiálů MPSV a legislativního plánu na rok 2026 jde o tři hlavní opatření:

• Vyšší zápočet růstu reálných mezd do valorizačního vzorce, z jedné třetiny na jednu polovinu.
• Rozšíření věkových valorizací, příplatky od 80 let věku.
• Automatický přepočet za práci ve stáří, každý odpracovaný rok má navýšit důchod o 1,5 procenta vyměřovacího základu, bez nutnosti podávat žádost.

Na papíře to zní rozumně. V praxi je to něco zásadně jiného než vrácení ztráty z roku 2023. Ztráta byla okamžitá, plošná a trvalá, snížila základnu všem. Nové výhody jsou budoucí, selektivní a zatím existují převážně jako vládní záměr, nikoli jako schválená paragrafovaná novela. Věkový příplatek pomůže osmdesátníkům, motivace k práci pomůže těm, kdo mohou a chtějí pracovat. Ale šedesátipětiletému invalidnímu důchodci, kterému v červnu 2023 chyběla tisícovka, z toho neplyne vůbec nic.

Poslední potvrzená řádná valorizace od ledna 2026 přidala průměrnému starobnímu důchodci 668 korun měsíčně. Na rok 2027 ministr Juchelka veřejně odhadl navýšení kolem 300 korun. Ani jedno nesouvisí s kompenzací roku 2023. Jsou to standardní zákonné mechanismy, které by běžely bez ohledu na to, kdo sedí ve Strakově akademii.

Anatomie politického obratu za dvanáct dní

Chronologie je nemilosrdná. Na konci května 2026 Schillerová veřejně říká „ještě není všem dnům konec“ a „my jim je vrátíme“. 5. června 2026 říká „nestane se to“. Mezi těmito daty se nezměnil žádný zákon, nepadl žádný nový soudní verdikt, nepřišla žádná nečekaná ekonomická krize. Co se změnilo, je ochota nést politické náklady slibu, který stál na emocích a nikdy neměl rozpočtový plán.

Jazyk, kterým ANO obrat komunikuje, je příznačný. „Nevratný krok.“ „Jediná šance byl Ústavní soud.“ „Zavřela se voda.“ Žádná z těchto formulací neobsahuje slovo „slíbili jsme a nesplníme“. Vina zůstává u Fialovy vlády za původní zásah a u Ústavního soudu za to, že neuznal protiústavnost. ANO se v tomto příběhu stylizuje do role toho, kdo chtěl, ale nemohl. Realita je opačná: může, ale nechce. Protože kompenzace by stála desítky miliard a vláda, která slibovala zodpovědné hospodaření, by musela vysvětlovat, odkud je vzít.

Kdo vlastně koho okradl

Odpovědnost se dělí na dvě části a obě jsou nepříjemné. Za samotné snížení mimořádné valorizace nese odpovědnost Fialova vláda a tehdejší parlamentní většina, která novelu prosadila. To je fakt a ANO ho po tři roky oprávněně připomínalo. Za to, že ztráta zůstane trvalá a nekompenzovaná, nese odpovědnost současná vláda s dominantním ANO. Má zákonodárnou iniciativu, má většinu ve Sněmovně, má ministerstvo práce a sociálních věcí. A veřejně řekla: ne.

Tři roky opakovaná věta „okradli důchodce o tisícovku“ se tak stává dvojsečná. Fialova vláda tisícovku vzala. Babišova vláda ji odmítla vrátit. Důchodce okradli dvakrát, podruhé o naději, že mu ji někdo vrátí.

Zdroj: Pohled-IN

Autor: Radek Procházka