Babiš sám sebe žene do pasti. V zahraničí zastává EU, v Česku musí hrát hru na vlastní voliče

Jeden a tentýž premiér. V různých městech však působí, jako by šlo o dvě úplně jiné postavy. V Mnichově nechá mluvit ministra, v Paříži a Bruselu se tváří jako partner, doma jako obránce „českých peněz“. A přesně na tomhle rozporu se začíná rýsovat jeho vlastní past.

Mnichov: prázdné křeslo po premiérovi a útok na legitimitu EU

Sál mnichovského hotelu Bayerischer Hof, reflektory, kamery, na pódiu Hillary Clintonová a Radosław Sikorski. A vedle nich ne český premiér, ale Petr Macinka. Křeslo, kam by logicky patřil Andrej Babiš, zůstává prázdné. Přesto právě v Mnichově se řeší bezpečnost Západu a vztahy uvnitř něj.

Panel nese název „The West–West Divide“. V programu stojí u českého jména ministr zahraničí Macinka. Přitom to byl Andrej Babiš, kdo po volbách 2025 prosazoval, že „zahraniční politiku dělá premiér“ a evropskou agendu si přetahuje přímo pod sebe, zatímco ministerstvo má hrát jen podpůrnou roli.

Macinka v debatě napadá demokratickou legitimitu Evropské unie. Před Clintonovou a Sikorským tvrdí, že některé instituce EU podle něj nemají dostatečný mandát, a míří hlavně na Evropskou komisi. Zároveň používá argumenty blízké Institutu Václava Klause a až po ostré výměně se Sikorským couvá a dodává, že „neříká, že EU je nedemokratický systém“. Obraz, který tak před kamerami vzniká, jde přímo proti Babišovu slibu, že za evropskou politiku ponese odpovědnost sám.

V Redakci nás proto nezajímá jen to, kdo v Mnichově sedí na pódiu, ale hlavně co tam v českém jménu říká. Záznam panelu si pouštíme znovu a vedle Macinkových vět otevíráme oficiální texty EU.

Český statistický úřad potvrzuje, že čeští občané v červnu 2024 přímo volili 21 europoslanců do Evropského parlamentu. Článek 17 Smlouvy o EU zároveň jasně říká, že právě europoslanci volí kandidáta na předsedu Evropské komise a bez jejich souhlasu nemůže Evropská rada Komisi jmenovat.

Macinka tedy před celým Západem relativizuje demokratickou legitimitu systému, v němž čeští voliči v roce 2024 přímo vybírali své zástupce a bez jejichž hlasování nevznikne ani „vláda EU“. Premiér, který si nárokuje zahraniční politiku, přitom zůstává doma.

V Mnichově tak nevzniká jen nepříjemné prázdné křeslo po Babišovi, ale i malý model pasti, do níž se žene: jeho vlastní člověk mluví jinak, než jak EU funguje na papíře, a premiér za to přebírá politickou odpovědnost, kterou už nebude možné odložit stranou, až se přesuneme do Paříže a do Sněmovny.

Paříž, Ukrajina a letouny L-159: dva jazyky jedné vlády

Právě na příběhu Paříže je vidět, jak se tenhle vzorec dvojí řeči rozvíjí. Francouzské velvyslanectví i Elysejský palác předem avizují, že na programu jednání Babiše s Emmanuelem Macronem bude i Ukrajina, bezpečnostní záruky a zvyšování obranných výdajů.

Andrej Babiš však doma říká něco úplně jiného. Před českými kamerami prohlašuje, že s Macronem o Ukrajině jednat nebude, výroky francouzského velvyslance označuje za „dezinformaci“ a slibuje, že Česko nebude „finančně podporovat válku“. Partner v Paříži tak drží v ruce program jednání, kde Ukrajina jasně je, zatímco český premiér doma staví pro voliče úplně jiný příběh.

Stejný rozpor se ukáže u muniční iniciativy, kterou Česko samo vyneslo na evropský stůl. Vládní tisková zpráva po jednání takzvané koalice ochotných oznamuje, že česká iniciativa na nákup munice pro Ukrajinu může pokračovat, pokud ji budou financovat jiné státy a Česká republika v ní zůstane koordinátorem. Babiš pak v rozhovorech opakuje, že na muniční iniciativu „už ani korunu“ ze státního rozpočtu nedá, i když projekt rád prezentuje jako český nápad.

Navenek tedy vystupuje jako koordinátor, ale účet nechává ležet na stole pro někoho jiného. V očích spojenců to znamená jediné: Česko chce být vidět u mikrofonu, ale ne u platebního příkazu.

Na domácí scéně mezitím rozhoduje koalice ANO, SPD a Motoristé, která má ve Sněmovně většinu 108 hlasů. Po lednové koaliční radě Tomio Okamura oznamuje, že koalice neprodá Ukrajině ani čtyři lehké bojové letouny L-159, protože podle ministra obrany Jaromíra Zůny armáda stroje potřebuje. Babiš celý spor označuje za „umělý problém“ a tvrdí, že žádná L-159 k dispozici není a nebude. V jedné větě tak odsune bokem zásadní politickou volbu jako pouhý technický detail.

Prezident Petr Pavel přitom veřejně vysvětluje, že na základě konzultací s náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou považuje postoupení čtyř letounů L-159 Ukrajině za krok, který „nijak významně nenaruší“ obranyschopnost Česka. Řehka v rozhovoru potvrzuje, že armáda byla připravena čtyři stroje vyčlenit a že stanovisko vzdušných sil takovou dodávku označuje za bezpečnou. Zahraniční zpravodajství zároveň připomíná, že české letectvo provozuje zhruba 24 těchto letounů v různých verzích.

My v Redakci tak sledujeme obraz země, která se při debatě o čtyřech strojích tváří jako velmoc šetření, ale v očích spojenců spíš potvrzuje pověst partnera, který se bojí obětovat i minimum.

Doma se premiér chlubí, že „nedá ani korunu a neposílá letadla“, zatímco v zahraničí si drží roli koordinátora a spojence, a právě na tomhle rozdílu mezi domácí a zahraniční verzí příběhu se láme i další klíčová epizoda, která se tentokrát odehrává v Bruselu.

„Žádné české peníze“ a cena za ztracený vliv v EU

V únoru 2026 přichází rozhodnutí, které už nemá jen symbolický rozměr. Evropský parlament schvaluje balík podpůrného úvěru pro Ukrajinu ve výši 90 miliard eur, krytý rozpočtem Unie a společným dluhem. Částka odpovídá zhruba 2,18 bilionu korun podle kurzu ČNB k 18. únoru 2026.

Dohoda počítá s tím, že Česko, Maďarsko a Slovensko se na garancích za tento dluh nepodílejí. Ostatní státy tedy nesou riziko nesplacení, zatímco Praha stojí stranou. Andrej Babiš doma tuto výjimku prodává větou, že „žádné české peníze na Ukrajinu nepůjdou“ a že Česko nebude „finančně podporovat válku“.

V krátkodobé mediální logice to funguje. V realitě finanční politiky EU to ale znamená, že jiní platí a zároveň rozhodují. Kdo nese riziko, má silnější hlas, kdo se veze bez garancí, ztrácí možnost opravdu ovlivňovat výsledná pravidla hry.

Současně se v Bruselu objevuje nová zkratka, která možná zní vzdáleně, ale přímo se dotýká naší budoucí bezpečnosti i ekonomiky. Německé ministerstvo financí oznamuje vznik iniciativy E6: Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Španělsko chtějí v užším kruhu koordinovat obranné výdaje, konkurenceschopnost a hospodářská pravidla Unie. Česká republika u tohoto stolu nesedí.

Zatímco velké státy skládají budoucí architekturu evropské obrany a ekonomiky, Babiš doma vypráví příběh o tom, jak právě on brání české peněženky před „bruselským diktátem“. My v Redakci v tom vidíme prostou mocenskou matematiku: kdo se nepodílí na garancích a nechce nést riziko, zároveň přichází o možnost nastavovat pravidla.

Mnoho voličů po volbách 2025 očekávalo Babišův „suverénní kurz“ vůči Bruselu. Realita jednání o 90miliardovém úvěru i o muniční iniciativě ale ukazuje jiný vzorec:

• Česko kompromis kolem úvěru neblokuje, jen si vyjednává výjimku z garancí.
• Premiér doma křičí proti „financování války“, ale v Bruselu se veze jako pasažér.
• V Mnichově za něj vystupuje ministr, který relativizuje demokratickou legitimitu EU.

Kritici, mezi nimi i bývalý premiér Petr Fiala, proto ve veřejných komentářích mluví o alibismu, který Česku bere respekt i možnost reálně ovlivnit výslednou dohodu. V součtu všech tří dějství se rýsuje jasný obraz.

My v Redakci v Babišově přístupu vidíme opak slibovaného „suverénního kurzu“: premiér v zahraničí neblokuje klíčové kompromisy, v Paříži se hlásí k roli koordinátora pomoci a v Bruselu souhlasí s úvěrem pro Ukrajinu, ale doma musí hrát hru na část vlastních voličů, proto mluví o „žádných českých penězích“, „umělém problému L-159“ a posílá do Mnichova ministra, který útočí na EU.

Tím se postupně žene do pasti, v níž krátkodobě sbírá potlesk za tvrdá slova, ale dlouhodobě odevzdává něco, co se špatně vysvětluje a snadno ztrácí: hlas Česka u stolu, kde ostatní rozhodují o našich penězích, bezpečnosti a budoucích pravidlech hry. A tahle ztráta se už před voliči neschová za žádnou další „dezinformaci“.

Zdroj: Pohled-IN

Autor: Tereza Hlaváčová