Čas se jednou zastaví a vesmír zamrzne v jediném okamžiku. Španělští fyzici vysvětlují, proč temná energie nemusí existovat

Marc Mars, José M. M. Senovilla a Raül Vera z univerzit v Salamance a v Baskicku předložili v preprintu na arXiv matematický model, ve kterém náš pozorovatelný kosmos představuje membránu, „bránu“, plovoucí ve vícerozměrném prostoru. Klíčový trik spočívá v geometrii: brána se blíží k bodu, kde se její signatura změní z lorentzovské na eukleidovskou. Jednoduše řečeno, dimenze, kterou dnes vnímáme jako čas, postupně přestane plnit svou funkci. Veškeré dění, kauzalita, proměna, to vše by jednoho dne ustalo. Zůstal by jediný nehybný „snímek“ reality. A co je nejpodstatnější: z perspektivy pozorovatele uvnitř brány by celý proces vypadal přesně jako zrychlující se rozpínání vesmíru, které dnes připisujeme temné energii.

Proč by čas mohl přestat existovat jako fyzikální dimenze

Einsteinova obecná relativita změnila chápání času zásadně, ukázala, že plyne jinak v závislosti na rychlosti a gravitaci. Senovillův přístup jde o patro výš. Pracuje s možností, že samotný charakter časové dimenze se může proměnit. V technickém jazyce jde o přechod signatury prostoročasu: z uspořádání, kde jedna souřadnice má opačné znaménko (a díky tomu rozlišujeme „minulost“ od „budoucnosti“), k uspořádání, kde všechny souřadnice mají stejné znaménko. V takovém prostoru neexistuje „předtím“ ani „potom“. Neexistuje pohyb, metabolismus, myšlenka.

Autoři ve své druhé práci z roku 2007 ukázali, že geometrie okolního vícerozměrného prostoru přitom může zůstat zcela regulární, bez katastrofické singularity v tradičním smyslu. Z pohledu vyšší dimenze se nic dramatického neděje. Apokalypsa nastává výhradně „uvnitř“, na bráně, kde žijeme.

Zdánlivá akcelerace místo tajemné energie, elegantní úskok geometrie

Celá elegance hypotézy tkví v jednom triku: pokud se naše brána blíží změně signatury, supernovová data, hlavní důkaz kosmické akcelerace, lze interpretovat jinak. Vzdálené supernovy se jeví slabší, než by odpovídalo rovnoměrnému rozpínání. Standardní kosmologie to vysvětluje tím, že se expanze zrychluje a supernovy jsou dál, než bychom čekali. Senovillova trojice nabízí alternativní čtení: supernovy vypadají vzdálenější, protože se mění vztah mezi pozorovaným rudým posuvem a kosmickým časem. Akcelerace je zdánlivá, artefakt umírající časové dimenze.

Studie z roku 2016 publikovaná v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society potvrdila, že samotná vzdálenostní měření supernov skutečně trpí degeneracemi v převodu mezi rudým posuvem a škálovým faktorem. Prostor pro alternativní výklady tedy formálně existuje.

Jak dnešní supernovová data zpevňují pozici temné energie

Jenže kosmologie od roku 2008 nelenila. Program Dark Energy Survey (DES) v roce 2024 analyzoval přes 1 500 supernov typu Ia a změřil kosmologickou dilataci času s faktorem (1+z) s přesností na pět tisícin, přesně tak, jak předpovídá standardní expandující vesmír. Kombinace dat DES a družice Planck dává parametr rovnice stavu temné energie w = −0,941 ± 0,026, tedy hodnotu mimořádně blízkou kosmologické konstantě.

Přehled Particle Data Group z roku 2024 situaci shrnuje jednoznačně: plně realizovaná a empiricky životaschopná modifikace gravitace, která by pozorovanou míru akcelerace vysvětlila lépe než standardní rámec ΛCDM, dosud neexistuje. Laťka pro alternativy se rok od roku zvedá.

Senovillova reputace v českém akademickém prostředí

Že nejde o okrajového blouznivce, dokládá i český kontext. V říjnu 2024 přednášel Senovilla na relativistickém semináři Ústavu teoretické fyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Bránové modely, AdS/CFT korespondence a pokročilá obecná relativita patří do studijních plánů české teoretické fyziky. Exotické rámce jsou legitimní součástí výzkumu, ovšem jako otevřené otázky, nikoli jako nový konsenzus.

Na Univerzitě Palackého v Olomouci se alternativní kosmologie a strunová kosmologie probírají v kurzech relativistické astrofyziky, ale vždy jako rozšíření nad standardním základem: Friedmannovy rovnice, Hubbleův zákon, kosmologický rudý posuv. Právě ten základ dnes data stále potvrzují.

Zdroj: VědaŽivě.cz

Autor: Veronika Holečková