Fico asi pojede za přáteli do Moskvy autem. Pobaltí mu zavřelo nebe, Česko tvrdí opak toho, co Rusové

Příběh letošní Ficovy cesty na moskevské oslavy 9. května se začal psát už v dubnu, kdy Estonsko, Lotyšsko a Litva postupně oznámily, že slovenský vládní speciál přes jejich vzdušný prostor nepustí. Jenže 1. května přihodil ruský deník Moskovskij Komsomolec novou informaci: zákaz údajně vydalo i Česko a Polsko. Mluvčí českého ministerstva zahraničí Adam Čörgő reagoval pro Novinky jednoznačně – slovenská strana podala standardní žádost a Praha ji vyřídila kladně, bez průtahů. Rozpor tedy není v interpretaci, ale v základním faktu: buď Česko přelet zablokoval, nebo ho povolilo. Obojí současně platit nemůže.

Pobaltí to řeklo nahlas, Česko mlčí o důvodech

Estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna v oficiálním prohlášení z 19. dubna neponechal žádný prostor pro diplomatickou mlhu: „Estonský vzdušný prostor nesmí sloužit k posilování vztahů s Ruskem v době, kdy Rusko vede agresi proti Ukrajině.“ Účast na oslavách 9. května označil za „akci oslavující agresora“.

Litva argumentovala podobně – účast zahraničních lídrů na Putinově akci je „neopodstatněná“ kvůli válce a bezpečnostní situaci v Evropě. Pikantní detail: litevské ministerstvo zahraničí 20. dubna zároveň tvrdilo, že od Slovenska ani nedostalo formální žádost o přelet. Politický verdikt tedy padl dřív, než se vůbec dokončila procedura.

A pak je tu Česko. Žádné hodnotící slovo, žádný odkaz na agresi, žádný signál směrem k Ukrajině. Jen věta o standardní žádosti a standardně vydaném povolení. Praha případ veřejně rámuje jako administrativní úkon. Pobaltí jako principiální rozhodnutí.

Ruský článek žije dál, i když ho Praha vyvrátila

Řetězec událostí kolem Moskovského komsomolce vypadá takto: deník 1. května napsal, že „některé evropské země již zakázaly Ficovu letadlu využít svůj vzdušný prostor – konkrétně Česká republika a Polsko“. České MZV přes Čörgőho tvrzení popřelo. Ruská agentura TASS české dementi zaznamenala. Přesto podle Novinek zůstal původní článek Moskovského komsomolce v nezměněné podobě.

Úmysl prokázat nelze. Praktický efekt ale existuje: Česko je v textu zařazeno mezi státy, které přelet zablokovaly, a pro čtenáře, který dementi neviděl, to tak zůstane. Jde o klasický mechanismus, kdy i vyvrácená informace plní svou funkci, pokud oprava nedorazí na stejné místo a ke stejnému publiku.

Oklika, nebo volant? Co víme o reálných variantách

Loni Fico letěl do Moskvy přes Maďarsko, Rumunsko, Černé moře a Gruzii. Z obvyklých zhruba dvou a půl hodiny se stal pětihodinový let. Po přistání před kamerami ruské státní televize sám prohlásil, že měl v záloze variantu jet autem přes Bělorusko.

Pro letošek finální trasa k 2. květnu veřejně potvrzena není. Novinky 1. května uvádějí, že auto je „údajně“ opět ve hře. Pokud severní koridor přes Polsko zůstane zavřený – a Novinky už Polsko řadí mezi země, které přelet nepovolily – zbývají dvě cesty:

• Jižní letecká oklika přes Maďarsko a dál na východ, tedy opakování loňského scénáře.
• Pozemní přesun přes Bělorusko, který by znamenal vícedenní cestu a diplomaticky citlivý tranzit přes Lukašenkovo území.

Obě varianty jsou nápadné. Obě vysílají signál. A právě o signály tu jde víc než o kilometry.

Stejná žádost, dva světy

Ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha na síti X poděkoval pobaltským státům za „silný postoj“ a vyzval ostatní země, aby jejich příklad následovaly. Česko v jeho příspěvku zmíněno nebylo – ani pochvalně, ani kriticky.

Celá kauza ukazuje, jak se identická administrativní žádost – povolení přeletu státního letadla – čte v regionu dvojím způsobem. Pro Pobaltí je to test: stát buď považuje cestu do Moskvy za nepřijatelný politický akt, nebo ne. Pro Prahu je to agenda: žádost přišla, žádost se vyřídila. Obojí je legitimní postoj. Ale jen jeden z nich je v roce 2026 čitelný jako spojenecký signál.

Fico do Moskvy s největší pravděpodobností dorazí – ať už letadlem po oklice, nebo autem přes Bělorusko. Otázka dávno není, jestli se tam dostane. Otázka je, kdo mu cestu ztíží a kdo ne, a co si z toho kdo odnese.

Zdroj: ArmádníZpravodaj.cz

Autor: Lubomír Vávra