Jirotka nechtěl Víznera jako Saturnina, režisér ho přesto obsadil. Dnes si bez něj film nikdo nedovede představit

Když před lety vstoupil do kin Saturnin režiséra Jiřího Věrčáka, autor románové předlohy seděl v hledišti s pocitem, který těžko nazvat nadšením. Den po premiéře řekl Blesk magazínu větu, která se od té doby cituje jako emblém autorského zklamání: „Musím se s tím smířit, i když mám dojem, že jsem napsal lepší věci.“ VIP život zaznamenal, že Zdeněk Jirotka neměl problém s konkrétním hercem. Měl problém s tím, že Saturnin na plátně nevypadal jako Saturnin v jeho hlavě, jako typ prvorepublikového elegána se zdrženlivým humorem a noblesním gestem. Typ, který pro něj ztělesňoval jediný herec: Oldřich Nový. Ten ale zemřel v roce 1983 a s ním i Jirotkova šablona ideálního obsazení.

Cesta role k Víznerovi

Původně měl Saturnina hrát Oldřich Kaiser. Na podzim 1993, kdy se natáčelo, měl ale Kaiser jiný pracovní závazek, a role připadla Oldřichu Víznerovi. Věrčák se prostě rozhodoval podle výrobních možností a vlastního režijního pojetí. A to pojetí se od autorovy představy zásadně lišilo. Kde si Jirotka přál salonní eleganci, Věrčák chtěl ticho. Kde si autor představoval úsměv Oldřicha Nového, režisér vsadil na kamennou tvář. Výsledek nebyl kompromis. Byl to vědomý posun: místo okázale komické figury vznikl nenápadný stratég, který ovládá děj, aniž by na sebe strhával pozornost.

Tři pravidla pro Saturnina

Vízner v rozhovoru pro ČT24 z roku 2011 popsal natáčení jako „velice kruté“ a přiznal, že sám nevěděl, co z toho bude. Dva měsíce se držel tří zásad:

• Neusmívat se až do samého konce filmu.
• Nedělat rychlé pohyby.
• Neohnout hřbet, ani při předklonu.

Výsledkem byla postava, která funguje jako tichý motor celého příběhu. Žádné grimasy, žádné komické přehrávání. Vízner hrál Saturnina jako člověka, který ví víc než všichni kolem, a právě proto nepotřebuje nic dokazovat. Sám přitom říkal, že si nebyl jistý, jestli to diváci přijmou.

Rozpaky, které přešly v klasiku

Kritické přijetí nebylo jednoznačné. Filmu se vytýkala epizodičnost, jenže ta byla zakódovaná už v samotném románu, který stojí na vypravěčském komentáři a sledu příhod spíš než na pevné dějové lince. Převést tuhle strukturu na plátno je nevděčný úkol a Věrčák zvolil cestu velmi věrného přepisu, což některé recenzenty uspokojilo méně než diváky.

Přesto film nezůstal bez uznání. Na Novoměstském hrnci smíchu získal Zlatý Prim za scénář i režii a na Finále ’94 v Plzni skončil třetí v diváckém hlasování. Vedle celovečerní verze o zhruba 100 minutách vznikla i čtyřdílná televizní varianta s materiálem, který se do filmové metráže nevešel: rozvedené epizody s personálem v dědečkově domě, komické situace na cestě přírodou, větší prostor pro strýce Františka. Právě tato delší verze pak žila v reprízách na České televizi a pomáhala budovat pověst titulu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Proč Vízner přežil Jirotkovu představu

Paradox celého příběhu nespočívá v tom, že režisér přehlasoval autora. Spočívá v tom, že film obstál právě proto, že nehledal „druhého Oldřicha Nového“. Víznerův Saturnin není salonní elegán. Je to civilní, ledově klidná přítomnost, která na televizní obrazovce funguje i po třiceti letech, a možná právě díky své nenápadnosti funguje lépe než okázalá stylizace.

Česká televize dodnes ve své oficiální anotaci staví popis filmu na Víznerově „ledové tváři“. Na Nový rok 2025 zařadila Saturnina do odpoledního programu ČT1. Titul se vrací jako součást televizní tradice, po boku Pelíšků a Vesničky mé střediskové. A Jirotka? Nepodařilo se nám najít, zda svůj rezervovaný postoj později přehodnotil. Zemřel v roce 2003. Jeho Saturnin ale žije dál, v podobě, kterou si nepřál, a přesto v podobě, kterou si dnes nikdo nedokáže odmyslet.

Zdroj: VIPživot.cz

Autor: Ema Richterová