Koalice ANO a SPD funguje jen proto, že obě strany potřebují být u moci. Ne proto, že si věří

Když 108 poslanců koalice ANO, SPD a Motoristů zvedlo 15. ledna 2026 ruku pro důvěru kabinetu, nevyjádřili tím vzájemný respekt ani společnou vizi. Vyjádřili aritmetiku. Každý z nich předtím vlastnoručně podepsal závazek hlasovat po celé volební období v souladu s koaliční smlouvou, tedy dokument, který nedůvěru mezi partnery neřeší, ale nahrazuje ji mechanismem. Dohodovací řízení místo dialogu, koordinace vystupování místo přirozené shody, pozastavení sporného návrhu místo kompromisu z přesvědčení. To není partnerství. To je pojistka proti rozpadu.

Disciplína místo důvěry: jak koalice skutečně drží pohromadě

Vztah ANO a SPD je od prvního dne definován kontrolou, ne spoluprací. Koaliční smlouva z 3. listopadu 2025 soustřeďuje řešení sporů k předsedům stran a předsedovi vlády. Zásadní materiály se smějí předkládat jen po koaliční dohodě, veřejná komunikace má být sladěná, a pokud se neshoda nevyřeší, rozhodne premiér. Čtěte to znovu: rozhodne premiér. Tedy Babiš.

Tohle není koalice rovných. Je to hierarchie ošetřená smlouvou, kde juniorní partner dostal tři resorty, předsedu Sněmovny a iluzi spolurozhodování. SPD má v rukou ministerstvo obrany, spravedlnosti a životního prostředí, historicky největší vstup strany do exekutivy. Jenže klíčové páky zůstávají jinde. Premiér komunikuje zahraniční politiku. Premiér řeší spory. Premiér je tváří vlády.

A právě proto funguje jediná skutečná pojistka stability: obě strany potřebují být u moci víc, než si navzájem nedůvěřují. ANO bez SPD nemá většinu. SPD bez vlády nemá nic než megafon.

Půl roku, tři konflikty, nula rozchodů

Kdo tvrdí, že napětí je jen mediální konstrukce, ignoruje fakta. Už v lednu 2026, tedy týdny po vzniku vlády, musel Babiš veřejně korigovat Okamurův novoroční projev. Řešily se výroky místopředsedy SPD Radima Fialy o Vrběticích. Koaliční rada musela explicitně vymezit, že postoje k Ukrajině komunikuje premiér, zatímco ministr obrany za SPD se má držet armádní agendy. To je bezprecedentní: vláda si hned po startu musela regulovat vlastní veřejnou řeč, protože partneři nedokázali mluvit jedním jazykem.

V lednu přišel spor o letouny L-159 pro Ukrajinu, SPD si prosadila odmítnutí prodeje. V květnu 2026 pak otevřený střet o jmenování Miroslava Hlaváče náčelníkem generálního štábu: ministr obrany Jaromír Zůna hlasoval jako jediný člen vlády proti a Okamura ho následně podpořil. Proti Babišově linii. Veřejně.

Okamura sám přiznal, že setrvání Česka v muniční iniciativě je kompromis. Hájil ho slovy, že „tam nepůjdou české peníze“ a „čeští vojáci nebudou na Ukrajině“. Jenže právě tohle je past: SPD musí vysvětlovat, proč ve vládě snáší něco, co by v opozici odsuzovala. A každé takové vysvětlení stojí kousek protestní identity, na které strana vyrostla.

Čísla, která SPD nechce slyšet

Před vstupem do koalice měřil NMS v květnu 2025 SPD na 13,7 %. První povolební model Kantar z února 2026 ukázal 6,5 %. Květnový NMS 2026 naměřil 8,7 %. Strana se tedy drží nad hranou volitelnosti, ale je zřetelně níž než na předkoaličním vrcholu. A trend má logiku.

Český precedent je krutě výmluvný. ČSSD vstoupila do vlády s ANO v roce 2013 s podporou pětiny voličů. V roce 2017 spadla na 7,27 %. Po dalším soužití s Babišem v roce 2021 skončila mimo Sněmovnu. Jak připomněla ČT24 ještě před vznikem nové vlády, partneři ANO od roku 2013 systematicky ztráceli voliče směrem k hegemonní značce. Totéž potkalo KSČM, která menšinový Babišův kabinet tolerovala a pak se propadla do bezvýznamnosti. Mechanismus je pokaždé stejný: menší partner nese spoluodpovědnost, ale zásluhy si připisuje silnější strana.

SPD se tomuto scénáři brání po svém, ve vlastních usneseních pravidelně vypisuje, co díky vládní účasti prosadila: odpor proti ETS 2, nižší odvody živnostníků, regulaci cen pohonných hmot, přísnější migrační politiku. Jenže vláda tytéž kroky komunikuje jako Babišovy priority. Dvojí autorství jednoho příběhu, kde jeden autor má premiérský mikrofon a druhý stranický web.

SPD může vyhrát bitvy a prohrát válku

Programový průnik mezi ANO a SPD existuje a není zanedbatelný: odmítnutí zákazu spalovacích motorů od roku 2035, tvrdší cizinecká politika, levnější energie, dostupnější bydlení. Vláda v prvním pololetí schválila přepracovaný rozpočet, zvýšení rodičovského příspěvku, novou evidenci tržeb, novelu bydlení i zpřísnění podmínek dočasné ochrany. SPD se na tom podílela. To je reálný exekutivní výkon, ne chiméra.

Jenže hlavní zápas SPD není o jednotlivé zákony. Je o důvod vlastní existence. Strana vyrostla na protestu proti systému, na radikální rétorice, na pozici toho, kdo říká nahlas, co se ostatní bojí. Ve vládě musí mlčet o Ukrajině, kompromisně formulovat postoj k muniční iniciativě, akceptovat nákup amerických stíhaček F-35 a regulovat vlastní ministry. Každý takový ústupek je racionální z hlediska koaliční stability, a zároveň toxický z hlediska voličské značky.

Okamura to ví. Proto tak usilovně prodává každý dílčí kompromis jako vítězství. Proto SPD potřebuje symbolické bitvy, odmítnutí L-159 pro Ukrajinu, hlasování proti náčelníkovi generálního štábu, aby mohla vlastním voličům říct: jsme pořád ti, kdo se nebojí. Ale čím víc symbolických bitev vede, tím víc odkrývá, že v těch podstatných rozhoduje Babiš.

Co drží koalici, a co ji může rozložit

Rozpad nehrozí kvůli běžným legislativním sporům. Koaliční mašina na to má proceduru, hlasy i disciplínu. Skutečné riziko leží jinde: v momentu, kdy SPD vyhodnotí, že setrvání ve vládě jí škodí víc než odchod. Typicky před volbami, kdy bude potřebovat znovu odlišit svou značku od ANO. Nebo v situaci, kdy se spor o Ukrajinu, obranu či symbolické kulturní téma přelije z koaliční rady do veřejného prostoru tak masivně, že kompromisní jazyk přestane fungovat.

Koalice ANO a SPD není odsouzena k rozpadu. Je odsouzena k napětí, které bude růst s každým měsícem, kdy Babiš sbírá zásluhy a Okamura sbírá vysvětlování. ČSSD tenhle příběh už jednou odehrála celý. SPD má výhodu, že ten scénář zná. Nevýhodu, že zatím nedělá nic, čím by mu unikla.

Zdroj: Pohled-IN

Autor: Radek Procházka