Koupil nový Volkswagen Beetle v roce 1964 a za 62 let s ním jel jen jednou. Na tachometru má dodnes jen 37 km

Rudy Zvarich z Oregonu si v roce 1964 koupil nového Brouka za 1 757 dolarů. Ne proto, že by ho potřeboval, svůj starší model z roku 1957 měl a jezdil s ním dál. Koupil si ho jako záložní kus, poslední exemplář specifikace, která se mu líbila. Věděl totiž, co Volkswagen chystá pro modelový rok 1965, a odmítal to akceptovat. Vadila mu větší okna, lehce zakřivené čelní sklo, štíhlejší sloupky a celkově jiný vizuální dojem přídě. Změny, které dnes většina řidičů ocení jako lepší výhled z kabiny, pro něj znamenaly konec klasických proporcí. A tak si pořídil pojistku, auto, které nikdy nezaregistroval, nikdy nepřihlásil a téměř nikdy neřídil.

Jak se rodí časová kapsle

Zvarich přivezl k dealerovi vlastní baterii, aby nemusel aktivovat původní suchý nabíjecí systém vozu. Odjel po vlastní ose, na tachometru přibylo 22 mil (necelých 35 km). Pak Brouka zaparkoval u přítele. Po dvou letech ho přesunul do vlastní budovy, vypustil kapaliny, přehodil přes něj plachtu a zavřel dveře. Na padesát let.

Stěrače zůstaly v originální krabici. Kryty kol taky. Interiér v červeném koženkovém provedení „Leatherette Rouge“ nepoznal žádného pasažéra kromě řidiče při jediné jízdě od prodejce. Auto nebylo dlouho ani umyté, prostě stálo, suché, kryté, zapomenuté. Zvarich mezitím dojezdil svůj model 1957 a podle dostupných popisů nikdy záložního Brouka nepotřeboval nasadit. Stál si za svým rozhodnutím až do smrti v roce 2014.

Okna, která změnila všechno

Modelový rok 1965 přinesl u Brouka podle Hagerty Vehicle Valuation Report o 11 % větší čelní sklo s mírným zakřivením a o 20 % větší zadní okno. Sloupky zeštíhlely, stěrače zesílily. Pro Volkswagen šlo o logický krok ke komfortnějšímu a bezpečnějšímu autu. Pro puristu typu Zvarich šlo o zradu.

Z dnešního pohledu je ten spor absurdní. Větší prosklení znamená lepší výhled, méně mrtvých úhlů, příjemnější pocit z interiéru. Nikdo na autosalonu neřekne: „Dejte mi prosím menší okna.“ Jenže v šedesátých letech měl Brouk pro své fanoušky přesně definovanou siluetu, a každá změna proporcí bolela. Zvarich nebyl blázen. Byl sběratel, který ještě nevěděl, že sbírá.

Od milionu dolarů k sedmi milionům korun

Po Zvarichově smrti přešel vůz na rodinu. Kolem roku 2016 ho dědicové opatrně uvedli do pojízdného stavu, tachometr se překlopil z 22 na 23 mil, tedy na oněch 37 kilometrů. V roce 2018 se auto objevilo v nabídce za milion dolarů. Neprodalo se. Později klesla cena na 390 tisíc dolarů. Aktuálně je vůz veřejně nabízen evropským specialistou za 274 900 eur, v přepočtu zhruba 6,9 milionu korun, včetně importu, daní a registrace.

Pro srovnání: agregovaná aukční data za posledních dvanáct měsíců ukazují u běžného Brouka ročníku 1964 medián kolem 450 tisíc korun. Rozpětí sahá od 225 tisíc do necelého milionu. Tento kus stojí sedmkrát až šestnáctkrát nad horní hranicí trhu. A to je přesně ten test, který sběratelský svět zajímá: kolik je někdo ochoten zaplatit za absolutní originalitu a neopakovatelný příběh?

Na evropských aukcích se přitom Brouci téže éry prodávají za zlomky. RM Sotheby’s prodala v Belgii kus modelového roku 1965 za 6 900 eur. Standardní auto, standardní stav, standardní cena. Zvarichův Brouk není standardní nic.

Jezdit, nebo nechat stát?

Kdo za takový vůz zaplatí, nekupuje dopravní prostředek. Kupuje artefakt. Podle Hagerty platí u aut ve sběratelské třídě „preservation class“ jednoduchá rovnice: každý další kilometr snižuje hodnotu. Smysl dává nanejvýš občasná manipulační jízda kvůli údržbě mechaniky, nic víc.

Typický kupec není fanoušek Brouků s garáží plnou modelů. Je to sběratel originality, muzeum nebo investor do takzvaných „story cars“, kde příběh tvoří podstatnou část ceny. Podobná auta se obchodují přes specializované platformy typu Hagerty Marketplace s komunitou 1,8 milionu členů, ne přes běžné inzertní portály.

U nás se za mimořádný nález považuje třeba Škoda 120 s nájezdem 6 249 km. To je na domácí poměry rarita. Ale pořád je to stošedesátkrát víc než 37 kilometrů oregonského Brouka.

Rudy Zvarich zaplatil v roce 1964 za nového Brouka 1 757 dolarů. Šedesát let ho nechal stát, protože se mu nelíbila okna na modelu, který ještě ani nevyjel z továrny. Dnes za ten samý vůz někdo možná zaplatí čtyřtisícinásobek původní ceny, a taky s ním nikdy nepojede.

Zdroj: AutoŽivě.cz

Autor: Daniel Karban