Lidé ho považují za přežitek, přesto se v něm stále dobře bydlí. Dům Šumperák má vlastnosti, které obstály ve zkoušce času

Šumperák je lidové označení pro typový „rodinný dům typu V“, který na konci 60. let navrhl šumperský projektant Josef Vaněk pro tehdejšího ředitele místní nemocnice. Z jednoho konkrétního zadání se ale velmi rychle stala senzace.

Projektová dokumentace se začala šířit a kopírovat a dům se během krátké doby objevoval po celé republice. Lidem nabízel tehdy něco, co bylo výjimečné: moderní vzhled, hodně světla a jasný, snadno pochopitelný půdorys.

Typicky jde o dvoupodlažní rodinný dům, kde v přízemí najdete garáž a technické zázemí, zatímco vlastní bydlení je umístěné v patře. Právě tohle oddělení klidové a technické části domu bylo na svou dobu velmi progresivní.

Nejvýraznějším prvkem je předsunutá prosklená fasáda s úzkým balkonem po celé šířce průčelí, ukončeným bočními šikminami, často s kruhovými otvory. Tahle „lodžie přes celý dům“ se stala symbolem celé generace rodinných domů.

• obytné patro nahoře, technické zázemí a garáž dole
• předsunutá prosklená fasáda
• úzký balkon po celé šířce domu, boční šikminy, často kruhové otvory
• velké množství denního světla

Právě velkorysá lodžie a světlo udělaly ze šumperáku rodinný sen své doby, jenže v dalších dekádách se obraz tohohle domu začal výrazně měnit…

Od rodinného snu k „nevkusné relikvii“ a zpět

Část veřejnosti dnes šumperák vnímá jako přežitek. V původním stavu neodpovídá současným nárokům na energetickou úspornost, obálka budovy bývá výrazně ztrátová a staré konstrukce bez zateplení vedou k vysoké spotřebě tepla.

Už v době vzniku navíc někteří architekti mluvili o kýči a hrozbě pro tradiční ráz vesnic. Tohle hodnocení se na pověsti šumperáku podepsalo a po roce 1989 byl často líčen jako nevkusná relikvie minulého režimu, která údajně kazí krajinu.

Realita dnešního trhu je ale mnohem méně černobílá. V redakci dobře vidíme, jak se pohled na starší typové domy v čase mění: šumperák, který byl ještě donedávna odepisován, se dnes v realitních inzerátech běžně prodává za 8 až 12 milionů korun, v některých případech až kolem 15 milionů.

V textech o bydlení se už neobjevuje jen jako „přežitek“, ale stále častěji jako architektonická ikona nebo dokonce „klenot“. Z domu, který měl zmizet, se tak stává stavba, o kterou je znovu zájem, jenže tím se teprve otevírá další, mnohem osobnější spor.

Za cenami a nálepkami se totiž skrývá něco podstatnějšího: otázka, jak se v takovém domě skutečně žije dnes.

Jak se v šumperáku bydlí dnes: dům mezi dvěma tábory

Na konkrétních rekonstrukcích je vidět, že šumperák může i dnes sloužit jako plnohodnotný rodinný dům. Typickým příkladem je dvougenerační bydlení se společným vstupem.

V přízemí bydlí prarodiče, mají tu vlastní byt blízko zahrady a technického zázemí. V patře žije mladší pár v hlavním bytě. Původně členěné místnosti v horním podlaží se často propojují do jednoho velkého obývacího prostoru s kuchyní a jídelnou, který navazuje právě na lodžii přes celé průčelí.

Dům se při rekonstrukcích doplňuje o prvky, bez kterých si dnešní komfort mnozí neumí představit: podlahové vytápění, řízené větrání s rekuperací a venkovní stínění, aby se velké prosklené plochy v létě nepřehřívaly. Výsledkem je bydlení, které spojuje původní velkorysou koncepci se současnou technikou.

Na takových příkladech je krásně vidět, jak je šumperák rozkročený mezi dvěma tábory. Pro jedny je to stále „nechtěné dědictví“, připomínka socialistického kýče, dům, který prý kazí vesnickou krajinu a měl by uvolnit místo moderní novostavbě.

Pro druhé je to naopak dům s charakterem: výrazná architektura s pevnou konstrukcí, která nabízí solidní základ pro moderní úpravy. Není náhodou, že dnes zaznívá i hodnocení typu „architektonicky hodnotná“ nebo „luxusní“ stavba a ceny na trhu tomu odpovídají.

V pozadí běží širší konflikt: část lidí touží po zcela originálním domě na míru, jiní dávají přednost ověřené typovce, u které vědí, jak funguje. Rozhodování, zda starý šumperák zbourat, nebo zrekonstruovat, tak často není jen o penězích, ale i o tom, do kterého hodnotového tábora se člověk cítí patřit… a právě tady do hry vstupují tvrdá čísla.

Co na šumperáku obstálo ve zkoušce času a proč se vrací do hry

Když se od emocí vrátíme k samotné koncepci domu, řada jeho vlastností obstála překvapivě dobře. Obytné patro nahoře poskytuje soukromí i výhled, přízemí s garáží a technickým zázemím dovoluje dům snadno přizpůsobit různým způsobům využití od dvougeneračního bydlení po kombinaci domova a práce.

Velká prosklená fasáda s lodžií přináší do interiéru spoustu světla a opticky propojuje dům se zahradou, což je přesně to, co dnešní stavebníci hledají. Muzejní i architektonické popisy se shodují, že šumperák je prostorově velkorysý a dobře upravitelný, aniž by přišla o svou původní tvář.

Za slabinu bývala dlouho považována energetika. Ani ta ale nakonec nemusí být nepřekonatelným problémem. U konkrétního domu z roku 1970 klesla po komplexní renovaci, tedy po zateplení, výměně oken a instalaci řízeného větrání s rekuperací, potřeba energie z původních 564 na 88 kWh/m² ročně a spotřeba tepla na vytápění z 86 na 7,5 MWh.

Dům se tak přiblížil současným standardům, aniž by přišel o typickou lodžii či celkovou kompozici. Organizace zaměřené na úsporné stavby upozorňují, že podobná komplexní rekonstrukce starších rodinných domů, včetně šumperáků, může přinést úspory energie v řádu 60 až 90 % a při využití dotačních programů i návratnost kratší než 10 let.

• výrazná architektura, která se dá modernizovat
• dispozice, která zvládne dvougenerační bydlení i práci z domova
• možnost zásadně snížit energetickou náročnost
• cenový posun, který z „přežitku“ dělá vyhledávanou nemovitost

S rostoucími cenami nemovitostí, omezenou nabídkou novostaveb a nostalgií generace, která v těchto domech vyrůstala, tak není divu, že se ověřené koncepce jako šumperák znovu dostávají do hledáčku zájemců. A dům, který měl zmizet, tak pro mnoho lidí začíná být naopak solidním základem jejich moderního domova.

Zdroj: Domov-in

Autor: Klára Dvořáková