Nejčastější omyl při výchově psa: Dopouští se ho i lidé, kteří si myslí, že ví, co dělají

Představte si typickou scénu: voláte psa v parku, on si dál běhá, možná si ještě odskočí za jiným psem. Po několika urgencích konečně přiběhne. Vy jste už naštvaní, připnete vodítko, zvýšíte hlas, možná ho okřiknete a jde se domů.

Právě tady se odehrává nejčastější omyl při přivolání. Odborné materiály popisují, že spousta lidí psa po obtížném přivolání za samotný příchod vlastně potrestá. Někdy křikem, někdy strčením, jindy tím, že mu automaticky ukončí veškerou zábavu.

Co si z toho vezme pes? Spojí si samotné „ke mně“ i přiblížení k člověku s nepříjemným koncem. Z našeho pohledu „dostává, co si zaslouží za neposlušnost“. Z jeho pohledu je ale trestaný za to, že nakonec přišel, a příště přijde ještě méně ochotně.

Tahle chyba přitom není jen o emocích v jedné konkrétní situaci. Často ji přiživuje něco mnohem skrytějšího – naše přesvědčení, že to máme pod kontrolou.

Při psaní podobných textů se stále opakuje jeden motiv: lidé si jsou až překvapivě jistí, že přivolání „mají“. Majitel suverénně prohlásí „přivolání máme, to umí“, ale venku se ukáže, že funguje jen někdy a jen za ideálních podmínek.

Psychologické výzkumy dlouhodobě ukazují, že lidé mají tendenci své schopnosti nadhodnocovat, od řízení auta až po logické myšlení. U práce se psy je to podobné: jakmile se nám párkrát zadaří, vyhodnotíme povel jako „hotový“ a přestaneme ho systematicky trénovat a odměňovat.

Když se pak reakce zhorší, místo abychom hledali chybu v sobě a v metodě, máme sklon připsat ji psovi: „Zkouší, co si může dovolit.“ Právě tahle falešná jistota umožňuje, aby se popsaný omyl držel i u lidí, kteří jsou přesvědčení, že vědí, co dělají. A přesně na tom se začne lámat, jak bude vypadat každé další přivolání.

Jak chyba vypadá v praxi a co změnit už na příští procházce

Pokud vám předešlý popis něco připomněl, nejste sami. V poradnách se neustále opakují velmi podobné scény: pes na volno krouží po louce, na volání se ani neotočí, nebo přiběhne „na půl cesty“ a zase uhne k zajímavějšímu stromu.

Když se konečně přiblíží, drží se na dosah a uhýbá před rukou mířící k obojku. Dobře ví, že připnutí znamená konec volnosti, a často i nepříjemnou náladu. Z hlediska vývoje chování je logické, že pokud přivolání téměř vždy znamená odchod z parku nebo kárání, pes začne návrat zdržovat nebo se mu přímo vyhýbat.

Dá se to přirovnat k lidské situaci: někdo vás v práci prudce seřve za něco, co proběhlo dávno. Máte pocit nespravedlnosti, protože vůbec nechápete, za co vlastně. Stejně tak pes při pozdním trestu nespojí vaši reakci s původním ignorováním povelu, ale s tím, že se k vám vůbec přiblížil.

První krok k nápravě je zjistit, jestli v tom jedete taky. Zkuste si upřímně odpovědět:

• trestám psa nebo jsem podrážděný, když přijde až na potřetí?
• znamená „ke mně“ v praxi skoro vždy konec zábavy a okamžitý odchod?

Pokud ano, je potřeba přepsat psovu zkušenost s přivoláním úplně od základu. Odborné postupy doporučují začít v jednoduchém prostředí, doma nebo na zahradě, a každé přiběhnutí bohatě odměnit. Až když pes reaguje spolehlivě, má smysl přidávat rušivější prostředí a případně použít dlouhé vodítko jako pojistku.

Klíčové pravidlo je jednoduché, ale zásadní: psa za příchod nikdy netrestat, ani když mu to trvalo dlouho. Často pomůže i jednoduchá „finta“: po přivolání ho krátce připnout, odměnit a znovu pustit. Tím se rozbije naučené spojení „přijdu = jdu domů“.

Dlouhodobě má trénink stát na odměnách a na tom, že se nežádoucí chování jednoduše nevyplatí, ne na fyzickém či psychickém nátlaku. A právě tady se otevírá další otázka, na které se pejskaři nejčastěji rozcházejí.

Proč chybu dělají i zkušení a kde leží zdravý střed

Možná napadá i vás: jak je možné, že na stejný kámen šlápne tolik zkušených pejskařů? Hraje v tom roli několik mentálních zkratek.

Jednak už zmíněný sklon vidět se v lepším světle, kdy máme pocit, že „tohle se nás netýká“. A pak zakořeněné představy, které jsme převzali odjinud: „Všichni to tak dělali, pes musí poznat, kdo je pán,“ nebo „bez pořádného trestu se nenaučí poslouchat“.

Moderní odborné materiály ale popisují jiný obraz: psi nejlépe fungují v prostředí s jasnými, předvídatelnými pravidly a konzistentními reakcemi lidí, ne ve strachu z trestu. Rozdíl mezi zdravou důsledností a tvrdostí neleží v tom, jestli máme hranice, ale v tom, jakým způsobem je prosazujeme.

Z jedné strany stojí tábor, který věří v razantní sankce. Z druhé příznivci „čistě pozitivního“ přístupu, který si někdy zjednodušeně představují jako nekonečné rozdávání pamlsků. Výzkumy ale ukazují, že časté používání trestů zvyšuje u psů stres, ovlivňuje hladiny stresových hormonů a může vést k „pesimističtějšímu“ vnímání světa.

Odpůrci trestů proto právem varují před jejich dopady na pohodu zvířete. Na druhé straně skutečně účinný odměnový trénink není jen o tom „být na psa hodný“. Je také o tom, aby se nežádoucí chování samo nevyplácelo, třeba úpravou prostředí nebo nabídkou jiné, vhodnější činnosti.

Skutečný střed leží mezi těmito extrémy: jasná pravidla, důslednost a struktura, ale bez bolesti, zastrašování a bez trestání za to, že pes konečně udělal to, oč jsme ho žádali. Přivolání je v tomhle ohledu dokonalým testem rovnováhy, a každá procházka je příležitostí zjistit, kam se spolu se psem posouváte dál.

Zdroj: Domov-in

Autor: Klára Dvořáková