Neštěstí, které se stát nemělo: 1 raketa spustila na letadlové lodi USS Enterprise řetězovou reakci 18 explozí
6. 5. 2026 – 16:16 | Partnerské články | armadnizpravodaj.cz
Ráno 14. ledna 1969 stačilo 78 sekund přehřívání jedné neřízené rakety, aby se letová paluba první jaderné letadlové lodi světa proměnila v peklo.
Obsah článku
USS Enterprise plula přibližně 113 km (70 mil) jihozápadně od Havaje a chystala se k dalšímu dni letových operací u Vietnamu. Na zádi stály natěsno vyzbrojené F-4J Phantom II, mezi nimi pojízdné startovací jednotky MD-3A zvané „huffery“ – pozemní agregáty, jejichž výfuk dosahoval kolem 454 °C (850 °F). V 8:19 místního času nasměroval jeden z hufferů horký proud přímo na podvěs s pětipalcovou (127mm) neřízenou raketou Mk 32 Zuni. Ke vznícení bojové hlavice stačilo asi 181 °C (358 °F) po necelých 80 sekundách. Časové okno mezi rozpoznáním hrozby a explozí bylo prakticky nulové.
Sedmdesát osm sekund, pak kaskáda
Mladý námořník, airman apprentice, si nebezpečí všiml a pokusil se varovat. Jeho hlas zanikl v řevu proudových motorů, nebo přišel příliš pozdě. Hlavice se „uvařila“ a vybuchla přímo pod křídlem Phantomu. Šrapnely proděravěly externí palivové nádrže, přibližně 1 500 litrů (400 galonů) leteckého paliva JP-5 se rozlilo po palubě a okamžitě vzplanulo.
O minutu později detonovaly další tři Zuni na témže letounu. Jejich střely prorazily letovou palubu a pustily hořící palivo do úrovní O-3 až 1st Deck. Následovaly exploze 227kg (500librových) pum Mk 82 pod sousedními letouny. Pak se protrhla přibližně 22 700litrová (6 000galonová) nádrž tankerového letounu a přišel obrovský ohnivý výbuch, který pohltil celou zadní část letové paluby. Celkem Naval Safety Command počítá 18 oddělených explozí v rozmezí několika minut.
Rozhodnutí na můstku
Kapitán Kent Lee reagoval během prvních vteřin. Nařídil otočit loď do větru tak, aby plameny, kouř a zplodiny šly přes záď do moře a neusmažily posádku na zbytku paluby. Ve svých vzpomínkách publikovaných v USNI Proceedings později napsal, že při rozšíření požáru do hangárové paluby mohli „loď velmi snadno ztratit“.
Torpédoborec USS Rogers připlul těsně k boku Enterprise a pomáhal hasit zvenčí. USS Bainbridge zachraňovala námořníky smetené výbuchy přes palubu do moře. Na palubě samotné se ale rozhodovalo hlavně výcvikem, a ten byl po katastrofě na USS Forrestal o dva roky dříve nesrovnatelně tvrdší.
Proč Enterprise nedopadla jako Forrestal
Srovnání obou požárů ukazuje, co rozhodlo o rozdílu mezi 28 a 134 mrtvými:
| USS Forrestal (1967) | USS Enterprise (1969) | |
|---|---|---|
| Spouštěč | Zuni odpálena elektrickým přepětím, přeletěla přes palubu do A-4 | Zuni se přehřála od výfuku hufferu, vybuchla na místě |
| Kritická munice | Staré 454kg (1 000lb) pumy AN-M65A1 s nestabilní náplní Composition B | Standardní Mk 82 bez degradované výplně |
| Výcvik posádky | Omezený, specializované týmy | Plošný výcvik havarijní odolnosti po poučení z Forrestalu |
| Bilance | 134 mrtvých, 161 zraněných | 28 mrtvých, 314 zraněných, 15 zničených letadel |
Na Forrestalu staré bomby začaly detonovat už 90 sekund po prvním zásahu a zabíjely právě ty, kdo přiběhli hasit. Enterprise tuto smrtící proměnnou neměla. A její posádka měla za sebou stovky hodin cvičení, která námořnictvo po Forrestalu zavedlo jako povinná pro všechny.
Systém, který selhal, a co se změnilo
Tragédii nespustila náhoda jedné rakety. Spustil ji systém zranitelností: huffer s bočním výfukem směřujícím na munici, absence celonámořní politiky pro známé riziko (USS Constellation si dříve improvizovala delší hadice, ale nikdo z toho neudělal závazné pravidlo) a extrémně krátké časové okno pro zásah. Vyšetřování ukázalo na kombinaci konstrukční, procedurální a lidské chyby, ne na jednoho viníka.
Po požáru byl huffer přepracován tak, aby horký výfuk směřoval přímo vzhůru. Námořnictvo dále utáhlo procedury vyzbrojování a rozšířilo povinný výcvik hašení na celou posádku. Dnes rekruti v Recruit Training Command absolvují přes 40 hodin výcviku hašení a havarijní odolnosti a scénáře z Enterprise i Forrestalu jsou součástí výuky.
Dvacet osm mužů ten den zemřelo, poslední z nich, pilot Jim Berry, až o něco později na následky popálenin. Jejich smrt připomíná, že na plovoucí letecké základně plné paliva a munice neexistuje „malý“ požár. Existuje jen rychlost reakce, která rozhodne, jestli se z jedné rakety stane incident, nebo katastrofa.
Zdroj: ArmádníZpravodaj.cz
Autor: Stanislav Havel