Okamura chce referendum stůj co stůj. Co by ale dělal, kdyby se rozhodovalo o jeho odvolání?

Tomio Okamura roky budoval kariéru na jediném slibu: dejme lidem právo rozhodovat, dejme jim právo odvolávat politiky. Na webu SPD to stojí černé na bílém: zákon o referendu a odvolatelnost politiků. Jenže teď, když softwarový inženýr z Olomouce Filip Valder nasbíral přes 55 tisíc podpisů pod petici žádající projednání Okamurova odvolání z čela Poslanecké sněmovny, předseda mlčí. A systém, který měl být jeho zbraní, pro něj jednoduše neexistuje.

Čísla, která mluví hlasitěji než program

Petice měla při posledním dostupném počtu 55 058 podpisů. Okamura ve sněmovních volbách 2025 získal 12 333 preferenčních hlasů. Poměr je drtivý, 4,5krát víc lidí podepsalo výzvu k jeho odvolání, než kolik voličů ho osobně zakroužkovalo. Samozřejmě, petice je protestní nástroj a preferenční hlas je součást řádných voleb. Srovnávat obojí jako rovnocenné metriky by bylo nefér. Ale jako politický kontrast? Devastující. Člověk, který se celou kariéru ohání vůlí lidu, čelí situaci, kdy ta vůle mluví proti němu, a on ji ignoruje.

Zákon, který nikdy nepřišel

Okamurova stará mantra zněla jednoduše: referendum plus odvolatelnost. SPD v říjnu 2021 předložila vlastní návrh zákona o celostátním referendu. V březnu 2022 bylo první čtení přerušeno. Do konce volebního období se nic nestalo. Tisk spadl pod stůl. V aktuálním období SPD žádný nový návrh nepředložila; místo toho sedí Okamura v křesle předsedy Sněmovny a koalice ladí vlastní, výrazně skromnější kompromis. Ten počítá s kvórem 35 procent všech oprávněných voličů, tedy podmínkou tak tvrdou, že by většinu referend spolehlivě pohřbila. A hlavně: o odvolávání konkrétních politiků v něm není ani slovo.

Srovnejme to s tím, co Okamura sám obhajoval ve Sněmovně v červnu 2023: stačila by účast 20 procent občanů a nadpoloviční většina hlasujících. Rozdíl mezi jeho vizí a realitou koaličního kompromisu je propastný. Ale to Okamuru netrápí. Proč by ho to trápilo, když pravidla, která navrhoval pro ostatní, se na něj nevztahují?

Ústava jako osobní štít

Tady je jádro celé ironie. Podle článku 29 Ústavy předsedu Sněmovny volí a odvolává Poslanecká sněmovna. Žádná petice, žádné referendum, žádných 55 tisíc podpisů ho z křesla nedostane. Jedině hlasování poslanců. A ti ho drží.

Opozice se opakovaně pokusila zařadit bod o Okamurově odvolání na program schůze. Většina to pokaždé smetla ze stolu. 5. března 2026 Sněmovna odmítla vydat Okamuru k trestnímu stíhání v kauze předvolebních plakátů, přitom v minulém volebním období ho tatáž komora vydala. Co se změnilo? Mandát. Po volbách 2025 získal nový a s ním novou ochranu od nové většiny. Mezitím soud uložil SPD nepravomocný trest tři miliony korun, ale Okamurovo osobní stíhání stojí. Při pokračování by mu hrozilo šest měsíců až tři roky.

Přímá demokracie, ale jen pro ty druhé

Autor petice Valder v lednu 2026 napsal, že parlamentní většina jeho výzvu „patrně ignorovala“, a znovu oslovil premiéra Babiše, Okamuru i opoziční kluby. Veřejně dohledatelná přímá reakce předsedy Sněmovny na petici neexistuje. To samo o sobě vypovídá víc než jakékoli prohlášení.

Okamura vybudoval politickou značku na tom, že lid má mít poslední slovo. Odvolatelnost politiků, závazné referendum, přímá demokracie jako korekce systému. Krásná rétorika, dokud se netýká jeho samotného. V okamžiku, kdy se 55 tisíc lidí zeptá, jestli má sedět v čele dolní komory, odpovědí není referendum, ale koaliční hlasovací mašina a článek Ústavy o imunitě.

Muž, který chtěl z odvolatelnosti udělat normu, dnes přežívá právě díky tomu, že jeho vlastní princip v českém právu nikdy nezakotvil. A podle všeho mu to vyhovuje víc, než by kdy přiznal.

Zdroj: Pohled-IN

Autor: Radek Procházka