Podívejte se jim na čumák: Městští mývalové mutují, aby se nám víc líbili

Nikdo je nevybíral, nikdo je nekřížil, nikdo jim neříkal „buď roztomilejší“. A přesto se zdá, že město samo funguje jako chovatel, tichý, neviditelný a překvapivě účinný. Tým z University of Arkansas at Little Rock publikoval v říjnu 2025 ve Frontiers in Zoology studii, která porovnala proporce hlavy městských a venkovských mývalů severních na základě tisíců fotografií z občanské vědy. Výsledek: městské populace vykazují zkrácení přední části hlavy konzistentní s tím, co evoluční biologie nazývá domestikační syndrom. Tedy se stejným souborem změn, který kdysi dávno odlišil vlka od psa.

Co přesně vědci změřili, a co ne

Ze 105 722 snímků mývalů nahraných na platformu iNaturalist v USA jsme po deduplikaci a přísné ruční filtraci získali 249 použitelných bočních profilů, 211 městských a 38 venkovských. Neměřili centimetry, ale poměr: délku čenichu (od špičky nosu ke slznému koutku) vztáhli k odhadnuté délce lebky (ke kořenům ucha). Tím obešli problém chybějícího měřítka na fotografiích.

Výsledný rozdíl činil průměrně 3,56 %. To není něco, co laik spolehlivě rozpozná na jednom zvířeti. Je to statistický posun celé populace, měřitelný přístrojem, subtilní okem. Důležité je i to, co studie neměřila: nezkoumala DNA, nesledovala chování jednotlivých mývalů, netestovala, jestli se lidem kratší čumák skutečně líbí víc. Slovo „mutují“ v titulku je redakční zkratka pro evoluční selekční posun, nikoli popis jedné konkrétní genetické změny.

Proč je kratší čumák tak zajímavý

V evoluční biologii existuje vlivná, byť stále diskutovaná hypotéza o buňkách neurální lišty. Tyto embryonální buňky dávají vznik jak částem nervové soustavy ovlivňujícím stresovou reaktivitu, tak pigmentovým buňkám a velké části obličejové kostry. Když se u zvířete sníží reaktivita na stres, třeba proto, že klidnější jedinci lépe přežívají v blízkosti lidí, může se to projevit i na tvaru hlavy a zbarvení. Kratší čenich, převislé uši, bílé skvrny. Klasický balíček domestikace.

Nejznámější demonstrací je Bělajevův experiment se stříbrnými liškami: stačilo vybírat na krotkost a do šesti generací se objevily výrazné behaviorální změny, do méně než dekády i morfologické znaky domestikačního syndromu. Tam šlo o cílený, intenzivní výběr. U městských mývalů nikdo nevybírá. Město to dělá samo, snadný přístup k odpadkům, tolerance lidské přítomnosti jako výhoda, nižší plachost jako vstupenka k potravě.

Autoři studie proto mluví o raných vzorcích připomínajících domestikaci. Ne o hotových mazlíčcích.

Město jako evoluční filtr: důkazy z Evropy i Česka

Mývalové nejsou jediní. Londýnští městští lišáci mají kratší a širší čenich než venkovské populace, jak ukázala studie v Proceedings of the Royal Society B z roku 2020. Ve Švýcarsku vědci popsali u volně žijících myší domácích častější bílé zbarvení a kratší hlavu, další znaky domestikačního syndromu, během pouhé jedné dekády.

A co Česko? Mýval severní je u nás etablovaný invazní druh. Podle AOPK proniká zejména na jižní a střední Moravu, stálý výskyt se odhaduje na 11 % území a zvíře se často usazuje v intravilánech. Tříletý projekt MENDELU a Masarykovy univerzity v Brně potvrdil, že česká města jsou plnohodnotným ekosystémem pro řadu savců. Přímý morfometrický důkaz o zkracování čumáku u českých mývalů zatím neexistuje, ale podmínky pro stejný selekční tlak tu jsou.

Roztomilý neznamená bezpečný

Kratší čumák nedělá z mývala domácí zvíře. V únoru 2026 AOPK informovala o prvním potvrzeném výskytu škrkavky mývalí(Baylisascaris procyonis) u volně žijících mývalů v ČR, parazita, který může při náhodném pozření vajíček z trusu způsobit vážné neurologické poškození. CDC řadí mývaly mezi hlavní rezervoáry vztekliny v Severní Americe a doporučuje:

• Držet od volně žijících mývalů odstup, zvlášť pokud jsou aktivní přes den.
• Při kousnutí nebo škrábnutí mýt ránu 15 minut mýdlem a vodou a urgentně řešit riziko vztekliny.
• Nekrmit mývaly, nedávat ven krmivo pro domácí zvířata přes noc, používat odpadkové nádoby s těsným víkem.

Právě snadná lidská potrava je podle USDA APHIS jedním z motorů městské adaptace, a tedy i onoho evolučního posunu. Kdo krmí mývaly, nevědomky zrychluje proces, který studie popisuje.

Co musí nastat, aby se z mývala stal pes

Jeden zkrácený poměr na lebce nestačí. Pro skutečnou domestikaci by bylo třeba prokázat dědičnost znaku, stabilní a měřitelnou změnu chování, reprodukční kontinuitu v lidském prostředí a v ideálním případě cílený výběr. Nic z toho zatím u městských mývalů nemáme. V EU i ČR je navíc mýval veden na unijním seznamu invazních nepůvodních druhů s restrikcemi držení, chovu a vypouštění.

Přesto je ta studie pozoruhodná. Ne proto, že by z mývalů dělala mazlíčky, ale proto, že ukazuje město jako evoluční sílu schopnou u volně žijícího savce vyvolat morfologický posun, který jinak známe jen z tisíciletého soužití člověka a zvířete, nebo z laboratorního experimentu s liškami. Město to zvládlo bez záměru, bez chovného programu, jen tím, že existuje. A mýval na to odpověděl kratším čumákem.

Zdroj: VědaŽivě.cz

Autor: Lukáš Jírovec