Prezident se překvapivě ohradil proti demonstrantům. Co se mu na podpoře veřejnosti nelíbí?

Na Staroměstském náměstí ještě doznívá potlesk, když Petr Pavel v zákulisí oslovuje Mikuláše Mináře: „Dělat z prezidenta lídra opozice vůbec nebyla šťastná pozice.“ Krátká věta, která ostře kontrastuje s jeho dřívějšími díky desetitisícům demonstrantů a otevírá spor, jenž může rozhodnout i o jeho politické budoucnosti.

Prezident mezi potleskem a výtkou

Na záznamu ze zákulisí akce na Staroměstském náměstí z 22. února stojí Petr Pavel kousek od pódia, kolem ještě znějí dozvuky potlesku. Mluví klidně, ale naprosto jasně: neútočí na demonstrace, kárá nálepku, kterou mu Minářův tým veřejně přišil. Odmítá roli, kterou mu ústava nepřiznává, i když přichází v balení „podpory“.

Přitom jen o tři týdny dřív působí skoro jako hrdina občanské pohádky. Už 1. února na síti X a v rozhovorech děkuje všem, kteří na demonstraci „Stojíme za prezidentem“ dorazili, a chválí „sílu občanské společnosti“, která se podle něj ve správnou chvíli dokáže postavit za správnou věc. Naše redakce v reakčních vláknech vidí častý zkrat: „Když mu teď vadíme, už za ním chodit nebudeme.“

Jenže video z 22. února ukazuje jiný konflikt. Prezident přijímá podporu lidí, ale odmítá, aby z něj organizátoři demonstrací dělali opozičního šéfa. Ústava žádnou takovou funkci nezná, a to je moment, kdy se děj láme.

Nejlépe je ten rozpor vidět mimo Prahu. V neděli 15. února se v menších městech scházejí lidé, často celé rodiny s vlajkami, transparenty „Děkujeme, pane prezidente“ a pocitem, že brání hlavu státu před „vydíráním“ v kauze SMS od ministra zahraničí Petra Macinky a před ohrožením demokracie novou vládou. Lidé věří, že stojí za „svým“ prezidentem proti vládě, která ho tlačí do kouta.

Zatímco Hrad k Pavlově výtce směrem k Milionu chvilek mlčí, prezident sám veřejně děkuje hlavně prvním desetitisícům z 1. února. Vzniká zvláštní situace: demonstrace jako projev podpory vítá, ale politickou roli, kterou mu část veřejnosti přidává k funkci, považuje za chybu. A právě tady naráží na tvrdé mantinely Ústavy, které žádný transparent nezmění.

Ústava mluví jinak než náměstí

Článek 68 Ústavy z prezidenta při jmenování ministrů dělá spíš notáře než tribun. Hlava státu jmenuje předsedu vlády a ostatní členy vlády na jeho návrh a v dalších případech ministry opět odvolává a jmenuje jen na návrh premiéra. Prezident tedy nevybírá ministry podle toho, co křičí náměstí, ale podle ústavního scénáře.

Na Staroměstském a dolní části Václavského náměstí přitom 1. února skanduje podle odhadů kolem 80 až 90 tisíc lidí „drž linii“ a „Ať žije Pavel“. Žádají, aby prezident dál odmítal jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. V očích demonstrantů jde o morální pevnost, vláda z toho ale může snadno udělat politický tlak, který je vzdálený textu Ústavy.

Ještě výrazněji ten tlak zosobňuje petice „Stojíme za prezidentem“. Milion chvilek spustil výzvu na konci roku 2025, během pár dní nasbíral přes 100 tisíc podpisů a v prosinci předal na Hrad 176 tisíc fyzických podpisů. Začátkem února 2026 už spolek na svém webu mluví o zhruba 720 tisících signatářů, regionální reportáže o 769,5 tisíce a další média o 780 tisících.

Podle zákona o právu petičním ale státní orgány musí petici pouze převzít, posoudit a odpovědět. Nemají povinnost kvůli ní měnit ústavní pravomoci prezidenta. Naše redakce tak v petici vidí silný politický signál, který zvyšuje náklady vlády i Hradu, ale ne novou pravomoc pro Pavla. A právě když sílí petiční vlna, přichází zlomový okamžik v kauze s Macinkovými SMS.

SMS, demonstrace a stín příští kampaně

Skutečný paradox celé kauzy začíná 27. ledna. Ten den prezident zveřejňuje noční SMS od ministra zahraničí Petra Macinky svému poradci Petru Kolářovi, mluví o pokusu o „vydírání“ kvůli jmenování Filipa Turka a obrací se na policii. Národní centrála proti organizovanému zločinu tuto komunikaci prověřuje a prezidenta už vyslechla.

Milion chvilek reaguje svoláním pražské demonstrace na 1. února a lokálních shromáždění na desítkách až více než stovce míst po celé republice 15. února. Naše redakce původně čekala, že tahle vlna Pavla posílí. Výsledek ale vypadá opačně.

Čím víc prezident díky transparentům a skandování vypadá jako vůdce protestního tábora proti vládě, tím snadněji může kabinet jeho odpor k Turkovi rámovat jako čistou politiku, ne obranu ústavnosti. V politickém boji je to zásadní rozdíl, který se může vrátit i v příští prezidentské kampani, až budou obě strany přepisovat dnešní události do svých příběhů.

Právě tady se Pavlova obava z nálepky „lídr opozice“ potkává s příběhem Milionu chvilek, který už jednou dokázal zaplnit Letnou proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi.

Od Letné proti Zemanovi k Letné za Pavla

Příběh Milionu chvilek český čtenář zná. Spolek proslavily obří demonstrace proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi, kdy podle tehdejších odhadů dorazilo na dvě letenské akce v roce 2019 kolem 300 tisíc lidí. Tehdy Milion chvilek stavěl občanský tlak „proti Hradu“.

Dnes tentýž spolek sbírá stovky tisíc podpisů „za prezidenta“ a plní náměstí na jeho podporu. Prezident ale zároveň Mikuláši Minářovi říká, že z něj dělá lídra opozice, roli, kterou český ústavní pořádek nezná. Naše redakce v tom vidí ironii: občanská iniciativa změnila cíl, ale naráží na stejné limity. Ani proprezidentská Letná nesmí z Pavla udělat stranického náčelníka.

Demonstrace na desítkách až více než stovce míst 15. února a slib „milion podpisů a pak Letná“ na první pohled působí jako chytrá investice do Pavlovy případné obhajoby mandátu v roce 2028. Podle výzkumu STEM z května 2024 mu stále důvěřuje nadpoloviční část veřejnosti, mnohem silněji ho ale podporují jeho vlastní voliči než příznivci hnutí ANO.

Pokud tedy nálepka „lídr opozice“ pevně přilepí Pavla k vládnímu táboru, část voličů ANO či SPD ho v roce 2028 může vnímat spíš jako kandidáta druhého tábora než jako nadstranickou hlavu státu. A pětileté funkční období dané zákonem o volbě prezidenta republiky mu mezitím běží dál, bez ohledu na to, jaké skandování zrovna zní z náměstí.

V praxi tak nejde o akademickou hádku právníků, ale o velmi konkrétní otázku: může si prezident dovolit stát se „prezidentem náměstí“, když zároveň potřebuje zůstat prezidentem i pro voliče Andreje Babiše nebo Tomia Okamury? Naše redakce v současném sporu vidí paradox, který přesahuje jednu demonstraci i jednu kauzu s „vydíracími“ esemesky.

Stejní lidé, kteří před pár lety chtěli silného občanského prezidenta proti Miloši Zemanovi, ho dnes svou upřímnou podporou tlačí do role opozičního lídra, kterou on sám odmítá. Možná proto prezident nehubuje demonstranty, ale jejich představu o sobě samém, a jestli mu jeho vlastní fanoušci nedopřejí luxus zůstat nadstranický, může se mu tahle vlna podpory v rozhodující chvíli vrátit jako politický bumerang.

Zdroj: Pohled-IN

Autor: Tereza Hlaváčová