Průměrný důchod je hezké číslo, které schovává problémy pod pokličku. Chudé seniory všichni přehlíží

Průměrný starobní důchod v Česku dosáhl 21 094 Kč. Pod 18 000 Kč ale pobírá penzi přes 405 tisíc lidí, a o těch se nemluví.

Jedno číslo nemůže popsat život dvou a půl milionu lidí, a přesto se o to pokoušíme znovu a znovu. Průměr 21 094 Kč, který ke konci roku 2025 vykázala Česká správa sociálního zabezpečení, je statisticky korektní a politicky pohodlný. Dá se tweetovat, dá se říct v debatě, dá se hodit na infografiku. Jenže ve chvíli, kdy se podíváte do pásmového rozložení důchodů, zjistíte, že pod tímhle průměrem žijí statisíce lidí, jejichž měsíční příjem by většina pracujících odmítla jako urážku. A právě o nich se v debatě o „slušném průměru“ systematicky mlčí.

Průměr jako politické alibi

Průměr je nejpohodlnější lež, kterou si demokratická společnost může říkat. Ne proto, že by byl nepravdivý, je přesně spočítaný. Ale proto, že slouží jako alibi. Když politik řekne „průměrný důchod je přes dvacet jedna tisíc“, publikum si oddychne a téma je vyřízené. Nikdo se neptá, kolik lidí se na ten průměr nedívá zdola, ale z propasti.

Data ČSSZ přitom mluví jasně:

• Pod 16 000 Kč pobírá starobní důchod 195 626 lidí.
• Pod 18 000 Kč je to už 405 569 důchodů.
• Pod 10 000 Kč žije 36 768 seniorů, částka, za kterou v Praze nezaplatíte ani nájem garsoniéry.

Na druhém konci? Nad 30 000 Kč je pouhých 82 711 starobních důchodů, tedy asi 3,5 procenta. Takzvané „luxusní penze“, kterými se ráda živí veřejná debata, jsou statistická marginálie. Skutečný příběh českého důchodového systému se odehrává v pásmu 18 až 25 tisíc, tam je soustředěno přes 1,5 milionu penzí. Jenže i kousek pod tímto pásmem začíná tvrdá realita, o které se nemluví.

Čísla klesají, bída ne

Zastánci optimismu namítnou, že počet důchodů pod 16 000 Kč klesá. A mají pravdu: v roce 2022 jich bylo 580 686, o tři roky později necelých 196 tisíc. Podobný trend platí i pro hranici 18 000 Kč. Nominálně se situace zlepšuje. Valorizace a inflační dorovnání posouvají celou důchodovou hladinu nahoru.

Jenže nominální posun není totéž co reálný život. Ceny potravin, energií a především bydlení rostly v posledních letech rychleji, než valorizační vzorce stíhaly reagovat. Senior s důchodem 15 000 Kč v roce 2022 a senior s důchodem 16 500 Kč v roce 2025 mohou mít naprosto srovnatelnou kupní sílu, tedy žalostně nízkou. Pokles pod fixní hranicí je optický úspěch, ne důkaz, že se chudým seniorům žije lépe.

A tady narážíme na zásadní problém: stát nemá žádnou oficiální hranici „důstojného seniorního příjmu“. Jediné, s čím pracuje, je životní minimum 4 860 Kč pro jednotlivce. Ministerstvo práce a sociálních věcí přitom výslovně uvádí, že tato částka nezahrnuje náklady na bydlení. Důchod 12 000 Kč je tedy formálně 2,5násobek životního minima, což zní skoro slušně, dokud si neuvědomíte, že z toho musíte zaplatit střechu nad hlavou, jídlo, léky a dopravu k lékaři.

Systém, který nivelizuje záměrně

Český důchodový systém je konstruovaný tak, aby rozptyl penzí stlačoval. Není to chyba, je to záměr, a má svou logiku. ČSSZ pro rok 2026 uvádí, že z osobního vyměřovacího základu se do 21 546 Kč započítá 99 procent, ale z části nad tuto hranici do 195 868 Kč už jen 26 procent. Nad horní hranicí se nepřihlíží k ničemu. OECD tento mechanismus popisuje jako „vysoce redistributivní“: nízkopříjmový zaměstnanec dosáhne budoucího čistého náhradového poměru 84 procent, zatímco průměrně vydělávající jen 56 procent.

Komu to pomáhá? Lidem s nejnižšími celoživotními výdělky, jejich penze je relativně blíž průměru, než by odpovídalo jejich mzdám. Komu to škodí? Lidem s delšími a lépe placenými kariérami, kteří do systému odvedli více, ale penze roste jen zlomkově. A komu to nepomáhá dost? Právě těm, kdo měli tak nízké výdělky, krátkou dobu pojištění nebo kombinaci obojího, že ani redistributivní vzorec nedokáže vytáhnout jejich penzi nad 15 tisíc. Péče o dítě do čtyř let nebo o závislou osobu se sice počítá jako vyloučená doba a „nenuluje“ průměr, ale roky strávené na minimálních úvazcích nebo zcela mimo systém se do výsledku promítají nemilosrdně.

Česko jako premiant, který nechává padnout vlastní

Eurostat za rok 2024 ukázal, že Česko má nejnižší míru ohrožení chudobou nebo sociálním vyloučením v celé Evropské unii, 11,3 procenta. To je číslo, kterým se dá chlubit na mezinárodních fórech. Jenže makrostatistika funguje stejně jako průměrný důchod: schovává ty, kteří propadávají.

Senior s důchodem 12 000 Kč má příjem odpovídající 53,6 procenta minimální mzdy. I ten s 16 000 Kč dosahuje jen 71,4 procenta minimální mzdy platné pro rok 2026. Bez vlastního splaceného bydlení jsou obě částky na hranici přežití, ne důstojnosti. Stát nabízí dávku státní sociální pomoci, mimořádnou okamžitou pomoc při hrozbě ztráty bydlení a příspěvek na péči pro zdravotně omezené. Záchranná síť existuje. Ale vyžaduje, aby se do ní člověk aktivně chytil, a řada seniorů o svých nárocích buď neví, nebo se za žádost stydí.

Regionální rozdíly situaci ještě komplikují. Průměrná sólo starobní penze v Praze činí 22 211 Kč, v Karlovarském kraji 20 187 Kč, rozdíl přes dva tisíce měsíčně. Vyšší pražský průměr ale neznamená vyšší životní úroveň, protože náklady na bydlení v hlavním městě rozdíl spolehlivě sežerou. Na opačném konci stojí okresy jako Jeseník s průměrem 19 656 Kč nebo Znojmo s 19 712 Kč, kde je sice levnější bydlení, ale i nižší důchodová základna.

Problém není ve statistice, ale v tom, co s ní děláme

Průměrný důchod 21 094 Kč není lež. Je to pravdivé číslo, které se stalo líným argumentem. Pokaždé, když ho někdo použije jako důkaz, že „důchodci na tom nejsou tak špatně“, vymaže z debaty 405 tisíc lidí pod 18 000 Kč a dalších téměř 37 tisíc pod deseti tisíci. Podle nás je tohle nejdražší statistická pohodlnost, jakou si česká veřejná debata dovoluje.

Dokud stát nepojmenuje, co je důstojný seniorní příjem (ne existenční minimum bez bydlení, ale reálná částka zahrnující střechu, jídlo a léky), bude průměr fungovat jako poklička. A pod ní tiše žijí lidé, které nikdo nepočítá, protože je pohodlnější počítat průměr.