Revoluce v medicíně, nebo špatný vtip? Japonští vědci otestovali na lidech dýchání konečníkem

Zní to jako scéna z lékařské satiry, ale za projektem stojí pět univerzit, peer-reviewed studie v časopise Med vydavatelství Cell Press a tým vedený Takanorim Takebem, který za stejný výzkum získal v září 2024 Ig Nobelovu cenu za fyziologii. Ocenění, které má lidi nejdřív rozesmát a pak přimět přemýšlet, v tomto případě přesně sedí. Myšlenka, že by tlusté střevo mohlo částečně zastoupit plíce v dodávce kyslíku do krve, vypadá absurdně – dokud si člověk neuvědomí, že sekavci, sumci nebo sumýši přesně tohle dělají celý život.

Co přesně se testovalo – a co ne

Pojem „dýchání skrz konečník“ je zkratka. Přesněji jde o intrarektální podání perfluorodekalimu (PFD) – syntetické tekutiny, která dokáže rozpustit a nést velké množství plynů. V okysličené verzi by kyslík z této tekutiny difundoval přes hustou cévní síť střevní sliznice do venózní krve a odtud do systémového oběhu.

Klíčový detail: v první lidské studii, zveřejněné online 20. října 2025, se podával neokysličený PFD. Netestovalo se tedy, zda metoda skutečně zlepší oxygenaci pacienta. Testovalo se něco prozaičtějšího a zároveň nezbytného – jestli je procedura pro lidské tělo bezpečná a snesitelná.

Čísla z první fáze

Studie proběhla jako jednorázové podání v jednom centru (OPHAC Hospital, Japonsko), bez kontrolní skupiny, u 27 zdravých mužů ve věku 20–45 let. Dávky se pohybovaly od 25 do 1 500 mililitrů s cílem udržet tekutinu v konečníku 60 minut.

Výsledky v kostce:

• Žádné závažné nežádoucí účinky.
• PFD nebyl detekovatelný v krvi (pod hranicí 1,0 μg/mL) – tedy nedošlo k systémové absorpci.
• Jaterní a ledvinové markery zůstaly bez klinicky významných změn.
• Do objemu 1 000 mL byla tolerance obecně příznivá; při 1 500 mL více než polovina účastníků proceduru předčasně ukončila kvůli mírné bolesti břicha.
• Plnou šedesátiminutovou retenci zvládlo 20 z 27 mužů.

Mírné a přechodné gastrointestinální potíže byly běžné, ale nikoli překvapivé – koneckonců jde o zavedení až litru tekutiny do konečníku.

Prasata ukázala víc – ale jsou to prasata

Skutečný důvod, proč tým věří v klinický potenciál, leží v preklinických datech z roku 2023. U prasat s navozenou hypoxií okysličený PFD v dávce 20 mL/kg zvýšil parciální tlak kyslíku v arteriální krvi z 54,5 na 61,1 mmHg a snížil parciální tlak oxidu uhličitého z 38,0 na 34,4 mmHg. Účinek nastupoval během minut.

Nejde o dramatický skok – ale u pacienta na hraně respiračního selhání může i několik milimetrů rtuti znamenat rozdíl mezi stabilizací a spirálou zhoršování. Problém je, že přímé srovnání s lidskými daty zatím udělat nelze. Lidská fáze nepoužila okysličenou verzi, takže víme jen to, že tělo proceduru snese, ne že z ní profituje.

Most, ne náhrada ventilátoru

Nejcennější způsob, jak o enterální ventilaci přemýšlet, je koncept „mostu“. Nejde o to nahradit ventilátor v běžném provozu JIP. Jde o to koupit čas.

U pacientů s těžkým respiračním selháním může agresivní mechanická ventilace sama o sobě poškozovat plicní tkáň – fenomén známý jako ventilátorem indukované poškození plic. Pokud by enterální ventilace dokázala dodat byť jen část kyslíku jinou cestou, plíce by dostaly prostor k hojení. Takebe a jeho tým mluví o „lung rest“ – odlehčení plicím v kritické chvíli.

Zkušenost s pandemií covidu-19, kdy nemocnice po celém světě narážely na nedostatek ventilátorů a přístrojů ECMO, dala tomuto výzkumu urgentní rámec. Enterální ventilace by teoreticky nevyžadovala složitou aparaturu ani chirurgický přístup – jen katetr a tekutinu.

Je ovšem nutné dodat transparentní kontext: studii financovala EVA Therapeutics, firma, jejímž zakladatelem je sám Takebe. To neznamená, že data jsou nespolehlivá – studie prošla peer-review –, ale čtenář by měl vědět, že hlavní výzkumník má v úspěchu projektu i komerční zájem.

Co musí ještě přijít

Cesta od „bezpečné procedury u zdravých dobrovolníků“ ke „schválené léčbě v nemocnici“ je dlouhá. Tým avizuje jako další krok studii s okysličeným PFD a měřením skutečné oxygenace. Poté bude potřeba:

• Prokázat účinnost u pacientů s hypoxií, ne jen u zdravých mužů.
• Ověřit bezpečnost při opakovaném podání.
• Stanovit optimální objem a dobu retence.
• Porovnat přínos se standardní podporou dýchání.
• Projít regulačním schvalovacím procesem.

Pevný harmonogram další fáze není veřejně dohledatelný; Cincinnati Children’s Hospital, spolupracující instituce, uvádí, že načasování závisí i na získání financí. Evropský ani český klinický program pro EVA101 zatím neexistuje. Pokud metoda uspěje, české nemocnice ji uvidí v řádu let, ne měsíců.

Přesto: před pěti lety šlo o zvířecí kuriozitu inspirovanou rybami, které dýchají zadečkem. Dnes existují první lidská bezpečnostní data. V translační medicíně je to skok, který se dělá jednou – a právě se stal.

Zdroj: VědaŽivě.cz

Autor: Veronika Holečková