Ruské servírce řekl, že je svině. Vše měl nahrát mikrofon v lustru a Kanyza dostal zákaz ukázat se před kamerou

Byl začátek ledna 1974 a československý štáb se právě přesunul na východní Ukrajinu, aby tam dotočil klíčové scény koprodukčního válečného eposu. Kanyza, tehdy osmadvacetiletý herec s rozjetou kariérou, se po natáčení dostal do sporu se servírkou. Co přesně padlo za slova, se dodnes liší podle toho, koho se zeptáte. Sám Kanyza v rozhovoru pro Seznam Zprávy v roce 2024 tvrdí, že ženě řekl, že je zlodějka. Ona to ale nahlásila jinak, prý jí nadával „do ruských sviní“. A právě tenhle rozdíl mezi vyřčeným a nahlášeným rozhodl o dalších letech jeho profesního života.

Film za 28 milionů pod dohledem Kremlu

Sokolovo nebylo obyčejné natáčení. Šlo o koprodukci Barrandova s moskevským Mosfilmem, financovanou přímo československou vládou. Rozpočet dosáhl 28 milionů korun, zhruba tolik, kolik tehdy stál roční provoz celého Barrandova. Materiál se průběžně předváděl představitelům KSČ v Praze i vedení Mosfilmu. Každý problém na place nebyl jen produkční komplikací, ale potenciálním politickým selháním.

Když se v takovém prostředí český herec pohádá se sovětskou občankou a ta incident nahlásí jako protiruskou urážku, nespouští se disciplinární řízení filmového studia. Spouští se státní mechanismus.

Mikrofon, který možná visel v lustru

Kolující verze příběhu mluví o skrytém mikrofonu v lustru, který celou hádku nahrál. Archivní důkaz o konkrétním odposlechu Kanyzova večera se nám v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Dobový kontext ale tuto verzi činí věrohodnou. Akademický výzkum Alexe Hazanova o sovětském dohledu nad cizinci dokumentuje systematické odposlechy hotelových pokojů i restaurací určených pro zahraniční hosty. KGB běžně pracovala s podněty od sovětských občanů a se skrytými nahrávkami. U koprodukčního štábu z bratrské socialistické země, natáčejícího politicky citlivý válečný film, by absence monitoringu byla spíš výjimkou než pravidlem.

Ať už mikrofon v lustru visel, nebo ne, klíčové je, že servírčino hlášení stačilo. V sovětském systému nemusel existovat důkaz, stačilo obvinění.

Tři roky bez kamery

Tradovaná verze mluví o pětiletém zákazu filmování. Kanyza sám ale říká něco jiného: tříletý distanc od filmu. Mohl dál hrát v divadle, účinkovat v rozhlase. Filmová kamera se mu ale vzdálila. A nikdo mu přesně nevysvětlil proč. „Už se to nikdy nevysvětlilo,“ řekl v podcastu Boomer Talk, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot. „Nikdo nechtěl.“

Zdroj fotografie: Nextfoto

Kdo konkrétně o postihu rozhodl, zda šlo o pokyn ze sovětské strany, nebo o preventivní opatření československého normalizačního aparátu, otevřené zdroje neodhalují. Prakticky se ale musel propsat přes domácí struktury. Sovětský zásah sám o sobě by Kanyzovi nezablokoval natáčení na Barrandově.

Filmografie Národního filmového archivu ukazuje, že se před kameru vrátil v roce 1978 ve filmu Trasa. O dva roky později už hrál hlavní roli ve Zlaté slepici. Kariéra nezanikla. Ale ztratila tři roky tempa v období, kdy mu bylo kolem třiceti, tedy v letech, která herec nedožene.

Stín, který se táhl dál

Incident ze Sokolova nebyl posledním střetem Kanyzy s aparátem. V červenci 1975, tedy rok a půl po hádce se servírkou, byl založen jeho svazek u StB pod krycím jménem „Honza“. Evidence trvala do prosince 1983. Přímé propojení s charkovským večerem není doložené, časová blízkost ale stojí za povšimnutí. V roce 2010 soud pravomocně rozhodl, že Kanyza byl v evidenci StB veden neoprávněně, a jeho jméno bylo ze seznamů spolupracovníků vymazáno.

Celý příběh nakonec nejlépe ilustruje ne to, co Kanyza řekl nebo neřekl. Ilustruje systém, ve kterém jedno slovo u večeře, ať už „zlodějka“, nebo „svině“, mohlo projít filtrem hlášení, odposlechu a stranické korespondence a na druhém konci z něj vypadl několikaletý profesní trest bez odvolání a bez vysvětlení.

Zdroj: VIPživot.cz

Autor: Eva Smejkalová