Staré porcelánové nádobí po babičce je skutečným pokladem. Prohledejte půdu, sběratelé za ně zaplatí statisíce korun

Pod starými talíři a šálky často neleží jen prach, ale i částky, za které se prodávají auta. Jenže rozlišit harampádí od pokladu umí málokdo. Podle čeho poznáte, co doma opravdu máte?

Šálek za cenu auta: jak „obyčejný“ porcelán vydělá statisíce

Šálek za cenu Fabie. Tahle suma v aukčním přehledu doslova zarazí i zkušenější sběratele.

Podle statistik Artplus.cz zaplatil sběratel v aukci Arthouse Hejtmánek v květnu 2014 za vídeňský šálek s podšálkem ze zhruba roku 1825 celkem 173 600 korun. Důvod? Na dně seděla modrá značka slavné císařské manufaktury ve tvaru „včelího úlu“.

Redakce si u odborných zdrojů ověřila, že nešlo o tržnicový „Royal Vienna“, ale o skutečný vídeňský porcelán. Jinými slovy, kus, který na stole působí jako obyčejný hrnek na kávu, a přitom svou cenou vyvažuje ojeté auto. A přesně v té chvíli napadne člověka otázka, jestli podobný šálek nečeká na půdě i u něj doma.

Ještě větší šok přinesl čajový a kávový servis architekta Pavla Janáka. Podle zprávy o aukci Arthouse Hejtmánek zaplatil v červnu 2022 nový majitel za kubistický servis z roku 1911 celkem 930 000 korun včetně aukční přirážky, čímž padl autorský rekord.

Samotný aukční katalog u jiné Janákovy sestavy ukazuje, jak prudce mohou částky růst. Z vyvolávacích 95 000 korun doputovala cena na 210 000 korun bez přirážky. Artplus.cz zároveň připomíná, že ve stejné síni zaplatili sběratelé za míšeňské plastiky podle Kaendlera 322 000 a 347 200 korun, takže statisíce u špičkového porcelánu nepůsobí jako výjimka, ale jako běžný „jazyk“ tohoto trhu.

Tady se láme hlavní stereotyp: velké peníze nepadaly jen za obrazy, ale i za „hrníčky“, které by laik bez mrknutí oka poslal do myčky nebo do krabice na půdu, a právě z toho vzniká největší riziko i příležitost.

Co rozhoduje o ceně: pár centimetrů na dně talíře

Redakce proto začala porcelánový trh sledovat systematičtěji a stále naráží na stejný motiv. Očima laika obyčejné šálky, soupravy nebo sošky se v katalogu mění v položky s pěti či šesti nulami.

Společný jmenovatel se opakuje:

• značka porcelánky,
• stáří a kvalita malby,
• hlavně stav bez viditelných poškození.

Mezi talířem, na kterém jíte nedělní svíčkovou, a talířem, za který sběratel zaplatí statisíce, tak často rozhoduje pár centimetrů plochy na dně. A přesně na tuhle nenápadnou část se teď vyplatí podívat podrobněji.

Otočte talíř dnem vzhůru: nejdražší část schovává značka

Nejdražší část talíře obvykle nezdobí dekor, ale schovává se na spodku. Stačí jediný pohled na dno a během vteřin můžete zjistit, jestli držíte v ruce harampádí, nebo kus z prestižní manufaktury.

Co hledat, když otočíte starý šálek nebo talíř?

• Zkřížené meče jsou symbolem míšeňské porcelánky, kterou odborné texty řadí mezi nejstarší značky svého druhu na světě.
• Modrý „štít“ připomínaný jako včelí úl zase označuje vídeňský porcelán, u nějž jsme viděli šálek za 173 600 korun.
• Růžový trojúhelník s žaludem nebo žezlem prozrazuje český Royal Dux, o němž píšou i populární články o starožitnostech.
• Značka H&C Schlaggenwald odkazuje na Haas & Czjzek v Horním Slavkově.
• Zkřížená hornická kladívka identifikují porcelánku Pirkenhammer v Březové.
• Thun 1794 se na svém webu otevřeně hlásí k založení v roce 1794 a k titulu nejstaršího a největšího porcelánu v Česku.

Právě tyto „spodky“ nádobí proměňují babiččinu vitrínu ve sběratelskou mapu konce 18. a 19. století, pokud je člověk umí číst správně a nespokojí se jen s rychlým pohledem shora.

Myčka jako nepřítel: jak během pár cyklů spláchnout desítky tisíc

Jediné otočení talíře ale nestačí, pokud doma běžně zapínáte myčku. I ten nejvzácnější servis ztratí hodnotu, když mu zničíte dekor.

Metodika Victoria and Albert Museum jasně varuje, že myčka ničí glazury, zlacení i jemné nadglazurní malby, tedy dekor, který neleží „pod sklem“ glazury, ale přímo na povrchu.

Canadian Conservation Institute popisuje, jak horká voda a agresivní prostředky rozpouštějí staré lepené spoje a poškozují listry a emaily. U starožitného porcelánu se tak každý nešetrný cyklus může promítnout do trvalé ztráty hodnoty.

Odborné tržní analýzy citované například portály ClaimsJournal a Gotheborg.com pak ukazují, že viditelné třísky, praskliny nebo amatérské přemalby srazí u starožitného porcelánu prodejní cenu klidně na polovinu oproti nepoškozenému kusu.

Než tedy pošlete zlatem zdobený servis po babičce do myčky, zkuste si v duchu představit, že spolu s dekorem možná splachujete i desítky tisíc korun, které už nikdy nedostanete zpět.

Provize, daně a zákony: kolik z aukční ceny skutečně uvidíte

I když svůj porcelán ochráníte před myčkou, o část peněz vás snadno připraví samotný způsob prodeje. Mnoho lidí sleduje jen „kladívkovou cenu“, ale nevidí všechny poplatky kolem.

Aukční dům Sýpka ve svých dražebních podmínkách uvádí aukční přirážku 21 % včetně DPH u částek do milionu. Dorotheum Praha u denních aukcí počítá paušálních 20 % z ceny. Magazín HN Investice do umění shrnuje, že v Evropě se kupující provize běžně pohybují mezi 15 a 30 procenty.

V praxi to znamená jednoduchý efekt: když sběratel v aukci „zaplatí za servis 100 tisíc“, jeho účtenka kvůli poplatkům vyskočí zhruba o čtvrtinu, a tuhle částku naopak nezíská prodávající. Čistý výnos majitele je tedy citelně nižší, než jaká částka se na první pohled tváří v katalogu.

Dobrou zprávu přináší daňový zákon. Podle § 4 odst. 1 zákona o daních z příjmů stát osvobozuje příjem z prodeje movitých věcí, pokud porcelán neprodáváte jako podnikatel, jak shrnuje například portál Daněprolidi.cz.

Méně příjemné podmínky nastavuje zákon 71/1994 Sb. o vývozu předmětů kulturní hodnoty. Jeho příloha č. 1 zařazuje mezi ohrožené i porcelánové soupravy starší 70 let s hodnotou nad 25 000 korun za kus nebo 100 000 korun za celý soubor.

Celní správa proto může na letišti zadržet i zdánlivě obyčejný servis Thun 1794, pokud se bez osvědčení ministerstva vejde do této definice, a za prohřešek hrozí až pětimilionová pokuta. Když tedy zjistíte, že váš servis opravdu stojí za statisíce, vyplatí se poradit nejen se znalcem, ale i s právníky, aby se výjimečný nález nezměnil v drahý problém.

Mýty, realita a proč nikdy nevyhazovat porcelán naslepo

Většina lidí, kteří se na redakci kvůli porcelánu obracejí, má v hlavě obrázek Janákova servisu za 930 tisíc a doufá v něco podobného. Analýza aukčních přehledů Artplus.cz ale ukazuje jiný obraz.

Mezi nejdražší starožitnosti se z porcelánu probojují jen výjimečné kusy, jako právě vídeňský šálek za 173 600 korun nebo míšeňská plastika „Bohyně Diana“ za 347 200 korun. Naproti tomu běžné sady z 20. století končí v mnohem skromnějších částkách.

Katalogy aukčních domů typu Sýpka a reálné inzerce pak plní hlavně kompletní jídelní či kávové soupravy s výslednými cenami v řádu nižších tisíc korun, občas jen stovek. Redakce tak rozbíjí hlavní mýtus: ne každý talíř po babičce skryje nové auto v garáži, ale právě v tom spočívá kouzlo pečlivého hledání.

Češi přesto vyhazují porcelán často stejně samozřejmě jako staré hrnce. Značka EPIAG, která v minulosti sdružovala několik českých porcelánek, se v bazarech objevuje v podobě poválečných jídelních a kávových servisů za stovky až nižší tisíce korun. Inzerce nabízí retro jídelní soupravy okolo 1 990 až 5 000 korun a kávové sety za 300 až 900 korun.

Aukční dům Sýpka prodal v jednom z katalogů kompletní 51dílný soubor EPIAG za přibližně šest tisíc korun. Český porcelán Dubí, slavný „cibulák“, prodává nové kávové soupravy v maloobchodu v řádu jednotek tisíc, třeba set „Pomněnky“ za zhruba 3 000 korun, a starší sady se na Aukru běžně vydraží v podobných nebo mírně nižších relacích.

Když pak někdo hodí celý servis EPIAG nebo Dubí do kontejneru, v podstatě spolu s ním vyhazuje několik večeří v dobré restauraci nebo víkendový nákup, aniž by si to vůbec uvědomil.

Redakce proto čtenářům doporučuje jednoduchou strategii: nastavte si střízlivá očekávání, ale porcelán nikdy neodvážejte do sběrného dvora naslepo. Extrémní částky jako 930 000 korun za Janákův kubistický servis zůstávají špičkou ledovce, kterou drží mimořádný design, prestižní značka a perfektní stav.

Většina babiččiných servisů přinese při prodeji „jen“ stokoruny až jednotky tisíc, což ale stále znamená reálné peníze, které by jinak skončily v popelnici. Každý talíř si proto zaslouží jediné minimum péče: otočit ho dnem vzhůru, zkontrolovat značku a stav, a teprve pak se rozhodnout, jestli ho necháte na stole, pošlete do aukce, nebo vědomě odvezete do sběrného dvora, kde už budete přesně vědět, čeho se vzdáváte.

Zdroj: Právě-in

Autor: Tomáš Kříž