V Kappadokii našli město, které nemělo být vidět. Pod zemí mohlo přežít až 20 tisíc lidí

V roce 1963 opravoval obyvatel městečka Derinkuyu zeď ve svém sklepě. Za zdivem se otevřel průchod do místnosti, za ní další a další, a nakonec do labyrintu, který sestupuje hluboko pod kappadockou planinu. Moderní archeologie tak získala přístup k jednomu z nejrozsáhlejších podzemních komplexů na světě. Jenže slovo „objev“ je trochu zavádějící. Místní o podzemních prostorách věděli dávno. Podle historičky Aude Aylin de Tapii znali a používali zdejší podzemí vesničané nejpozději v 19. století. Teprve výměna obyvatelstva v roce 1923, kdy Kappadokii opustili řečtí křesťané, přetrhla živou paměť o tom, komu které vstupy a chodby sloužily. Část komplexu se tak propadla do polozapomnění, nikoli do neznáma.

Město, které nemělo být vidět

Derinkuyu neleží v žádné dramatické soutěsce ani na úpatí sopky. Stojí and ním obyčejná anatolská obec v provincii Nevşehir, asi 30 kilometrů od stejnojmenného města, na silnici směrem k Niğde. Vstupy do podzemí byly záměrně ukryté v domech a dvorech – nikdo zvenčí neměl poznat, že pod vesnicí existuje cokoli víc než sklep.

A právě v tom spočívá klíčový princip. Derinkuyu nebylo trvalé velkoměsto pod zemí, ale krizová infrastruktura: promyšlený dočasný úkryt, kam se v době ohrožení stáhla celá komunita i se zásobami, zvířaty a vodou. Odborná literatura uvádí až 18 úrovní a tradiční odhad kapacity kolem 20 000 lidí, byť reálné číslo záviselo na délce pobytu a dostupných zásobách. Turistům je dnes přístupných zhruba 10 % komplexu.

Jak fungoval úkryt pro tisíce lidí

Představte si vertikální organismus. Na horních patrech stáje pro dobytek a sklady obilí. Níže kuchyně, jídelny, lisovny na víno a olej. Ve druhém podzemním patře škola. Ještě hlouběji kostel s křížovou dispozicí. A celým komplexem prostupují ventilační šachty; ta hlavní měří 55 metrů a sloužila zároveň jako studna.

Voda a vzduch byly otázkou přežití. Některé studny záměrně neústily na povrch, aby je obléhatel nemohl otrávit. Úzké tunely mezi sekcemi uzavíraly masivní kamenné kotouče, kruhové uzávěry o váze stovek kilogramů, které šlo zevnitř přivalit, ale zvenčí prakticky nebylo možné je odtlačit. Každá úroveň se dala odříznout samostatně. Nebyl to komfort, bylo to inženýrství strachu, a fungovalo to.

I kontext dává smysl: Kappadokie ležela po staletí na byzantsko-arabském pomezí, kde nájezdy a invaze přicházely v nepravidelných vlnách. Podzemní města proto nebyla luxus, ale nutnost.

Kdo to vlastně vytesal, a proč to nevíme jistě

Původ nejstaršího jádra Derinkuyu zůstává sporný. Odborný text Nývlta a kolektivu výslovně konstatuje, že doba vzniku není přesně datovaná. Populární literatura nabízí chetitskou i frygickou hypotézu, ale jednoznačně datovatelné rané vrstvy chybí. Nejstarší literární paralelu k podzemním obydlím v Anatolii poskytuje Xenofón kolem roku 370 př. n. l., ovšem nepopisuje přímo Derinkuyu.

Co je jistější: byzantské období přineslo masivní rozšíření a intenzivní využívání. Křesťanské komunity přidaly kostely, školy, společné prostory. A místní obyvatelé komplex používali a upravovali ještě v osmanské éře. Derinkuyu tak není dílem jedné civilizace, ale vrstvený projekt, který si každá epocha přizpůsobila podle vlastních hrozeb.

Derinkuyu ve srovnání: unikát, nebo jeden z mnoha?

Kappadokie skrývá desítky podzemních měst. Nejznámější srovnání nabízí Kaymaklı, jiný půdorys, domy seskupené kolem zhruba stovky tunelů, čtyři otevřená patra se silným důrazem na sklady a výrobní jámy. Tatlarin, další z komplexů, připomíná spíš garnizon nebo klášter: dnes přístupná dvě patra, množství skladů, kostely a neobvyklá toaleta. Podle některých zdrojů se předpokládá, že Derinkuyu a Kaymaklı spojoval dlouhý tunel, ale prokázáno to dosud není.

A co svět za hranicemi Kappadokie?

Právě kombinace hloubky, obranné logiky a vnitřní infrastruktury řadí Derinkuyu ke světově nejvýraznějším příkladům svého druhu. Není to jen jeskyně. Je to podzemní město s vlastní logikou provozu.

Co Derinkuyu ohrožuje dnes

UNESCO řadí Derinkuyu do širšího souboru Göreme National Park and the Rock Sites of Cappadocia, zapsaného od roku 1985. A zároveň varuje: eroze, masový turismus a rozvojové tlaky ohrožují kappadocké kulturní prvky. Studie z univerzity v Nevşehiru potvrzuje nedostatečnou ochranu a škody způsobené přírodními procesy i návštěvnickým provozem.

Derinkuyu je přístupné celoročně; letiště Kapadokya leží asi 30 kilometrů od města Nevşehir, odkud se dá pokračovat autobusem, taxíkem nebo půjčeným autem. Otevírací doba se liší podle sezóny a zdroje: turecké ministerstvo kultury uvádí jiné hodiny než portál Turkish Museums, takže se vyplatí ověřit aktuální stav před cestou.

Zdroj: VědaŽivě.cz

Autor: Lukáš Jírovec