Zadlužený stát a schodek 310 miliard? Nevadí, říká Havlíček. A voličům je to taky jedno?

V Poledni s Moravcem na konci května vicepremiér a ministr průmyslu připustil, že by mu nevadil ani schodek přesahující 310 miliard korun, pokud by nižší číslo znamenalo škrtat investice do jádra, obrany a dopravy. Zní to rozumně. Zní to státnicky. A právě v tom je problém, protože přesně takhle zní každá vláda, která si zvyká na dluh jako na normál. Fialova vláda navrhovala pro letošek deficit 286 miliard a argumentovala totéž: bezpečnost, energetická nezávislost, Dukovany. Havlíček jen posunul laťku o 24 miliard výš a rovnou avizoval, že příští rok může být ještě výš. Výmluvy se mění, směr zůstává.

Čísla, která politici neradi opakují

Schválený rozpočet na rok 2026 počítá s příjmy 2 117,8 miliardy a výdaji 2 427,8 miliardy korun; výsledný schodek 310 miliard schválila Sněmovna v březnu. Ke konci května průběžný deficit dosáhl 170,2 miliardy, tedy zhruba 55 % celoročního plánu. To samo o sobě nemusí děsit, sezónní rozložení výdajů bývá nerovnoměrné. Děsit by ale mělo něco jiného.

Státní dluh na konci roku 2025 činil 3,68 bilionu korun. Letos má vyšplhat na 3,99 bilionu. A jen obsluha tohoto dluhu (úroky, které stát platí věřitelům za to, že si půjčil) spolkne 110 miliard. Pro srovnání: v roce 2025 to bylo 98 miliard. Meziročně o dvanáct miliard víc, aniž by za ně občan dostal jedinou novou silnici nebo nemocniční lůžko. Celková potřeba financování státu pro letošek je odhadována na 737,8 miliardy korun; tolik peněz musí Česko letos sehnat na trzích. To už není rozpočtová politika. To je závislost.

Když se z výjimky stane pravidlo

Havlíčkova argumentace stojí na třech pilířích: jaderná energetika, obrana a dopravní infrastruktura. Každý z nich zní legitimně. Nové bloky v Dukovanech jsou strategická nutnost, o rozšíření Temelína má vláda rozhodovat příští rok. NATO tlačí na dvě procenta HDP, přičemž letos Česko podle aliance dosáhne jen 1,78 %. Rozpracované dálnice nelze zakonzervovat bez astronomických vícenákladů.

Jenže totéž tvrdila Fialova vláda, a držela návrh na 286 miliardách. Totéž tvrdí každá vláda od roku 2020. Obrana, energie, infrastruktura. Tři kouzelná slova, která v českém rozpočtovém slovníku fungují jako univerzální průkazka do zóny „mimořádných výjimek“. Národní rozpočtová rada přitom spočítala, že základní zákonný hotovostní deficit pro letošek odpovídá 237 miliardám. Rozdíl mezi 237 a 310 miliardami (73 miliard) je právě ta šedá zóna, kterou vláda vyplňuje „výjimkami“. A Havlíček teď říká, že i 310 miliard může být málo.

Tady přestává jít o investice a začíná jít o precedent. Pokud je každý rok mimořádný, žádný rok mimořádný není. Z výjimky se stává rozpočtový režim a fiskální brzda přestává brzdit.

Voličům to jedno není, ale trestají jiné věci

Přímý průzkum na otázku, zda je voličům schodek lhostejný, neexistuje, ale CVVM na začátku roku zjistilo, že stav veřejných financí považuje za velmi naléhavý problém 55 % respondentů. Většina Čechů tedy ví, že něco nesedí. Problém je jinde: rozpočtová čísla jsou abstraktní, zatímco cena másla je konkrétní. Politik, který slíbí dálnici, získá hlasy dnes. Politik, který škrtne dálnici kvůli konsolidaci, prohraje volby zítra. Havlíček to ví. A právě proto mluví o investicích, ne o dluhu.

V hrubém přepočtu na 10,9 milionu obyvatel představuje letošní schodek zhruba 28 400 korun na hlavu. Ale to je jen roční přírůstek. Celkový dluh (téměř čtyři biliony) znamená přes 365 tisíc na každého Čecha včetně novorozenců. A každý rok přibývá.

Cena za pohodlný narativ

Krátkodobě Česku bezprostřední sankce nehrozí. Deficit veřejných financí má letos podle fiskální prognózy ministerstva financí dosáhnout 2,6 % HDP, dluh 45,6 %; obojí pod evropskými referenčními hodnotami. Ratingy hlavních agentur zůstávají stabilní. Jenže stabilní rating není totéž co zdravé finance. Je to jen potvrzení, že věřitelé zatím věří. A víra se na trzích mění rychleji než volební cykly.

Kapitálové výdaje za prvních pět měsíců meziročně vzrostly o 15,2 miliardy na 76,7 miliardy; vláda tedy skutečně investuje víc, ne jen utrácí na provoz. To je férové přiznat. Ale investiční argument má jednu podmínku, kterou Havlíček nikdy nevyslovil: kdy se schodek začne snižovat. Bez odpovědi na tuto otázku je každý investiční plán jen sofistikovanější verze nákupu na splátky bez splátkového kalendáře.

Havlíček neřekl nic, co by bylo ekonomicky nesmyslné. Řekl něco politicky nebezpečného: že dluh je v pořádku, pokud za něj dostanete správné věci. Problém je, že „správné věci“ definuje vždy ten, kdo zrovna vládne, a nikdy ten, kdo to bude splácet.

Zdroj: Pohled-IN

Autor: Radek Procházka